Román Černé světlo je příběhem touhy po moci, síle, manipulování s lidmi a dobrém postavení, ale zároveň příběhem intrik, zbabělosti, neupřímnosti a slabosti.Hlavní hrdina Karel Kukla byl již od nejranějších dětských let slabý, neduživý hoch, který hledal své útočiště před okolním světem u své matky. A právě jeho slabost a zdánlivá bezmocnost se stala zdrojem touhy ovládat silné- nenápadně stát v pozadí, zdánlivě do ničeho nezasahovat a zároveň vše řídit.
Alternativní název: Karlík a jeho továrna na utrpení
Frantík deserved better
Jazyk, kterým je kniha napsaná je hrozně příjemný na čtení - poetický, ale zároveň srozumitelný. Karlík je vypravěč a ten styl psaní sedí jeho povaze, hodně promlouvá, prožívá emoce...i když na té nesprávné straně spektra. Je to trošku psychouš. Konec byl velmi uspokojivý.
Knihu jsem si vybrala jako referát do školy a moje učitelka češtiny se na to zrovna moc netvářila, ale mě už tak moc uchvátil samotný název knihy, že jsem přečtení neodolala.
Je mi 18 let a Černé světlo je pro mě zatím komplexně nejlepší knihou, co jsem kdy četla. Dokonale propracovaná psychologie hlavního hrdiny a její vývoj, kdy se vám postava na jednu stranu hnusí, ale na druhou stranu vám autor popsal příčiny činů, takže ho vlastně nakonec i trochu chápete. Detailní popisné pasáže, které ale nejsou přehnaně dlouhé a vždy vás plynule přenesou do děje. Pečlivý výběr slov, mistrovské užívání kakofonie a eufonie, takže je pro vás čtení každé věty opravdový zážitek. Vnitřní monology, které vás dovádí k zamyšlení. Dialogy, které jsou na začátku označeny pouze pomlčkou a nikde nezakončeny, takže obvykle navazují na vnitřní monolog a zde se sami musíte orientovat v tom, co je myšlenka a co výpověď. Z knihy sálá neuvěřitelný klid, sami si postupně utřiďujete myšlenky o tom, co je ještě v pořádku a co ne a zamýšlíte se nad vážností každé nicotné události, která někomu může naprosto změnit život.
Napjatý děj vás ze začátku chytí a už vás nenechá spát. Zaujala mě hned myšlenka prvního odstavce, od té chvíle jsem hltala každé slovo a při dočtení poslední kapitoly mi naprosto došly slova. Zkrátka je to kniha, kterou si musíte přečíst.
V knize neexistuje snad žádná postava, se kterou by mohl čtenář sympatizovat. Všechny postavy však do jisté míry čtenář chápe, popřípadě vidí, jak došly ke svému znechucenému obrazu. Kniha se čte velmi svižně. Výjev řezníka, který vraždí krysu asi z hlavy jen tak nedostanu, stejně jako padajícího starce, kterému kluci podřezali dřevěnou nohu. Říct o této knize, že se mi líbí, si netroufám. Fascinuje mě, jak se liší autorův styl v této knize, od stylu Nástupu. Jak dokázal autor z propracovaného psychologického románu o touze po moci přejít k oslavě zabírání německého majetku a komunismu?
Tuto knihu jsem četla někdy před rokem a na to, že je to povinná četba, se četla překvapivě dobře. Jen je v ní (či ve mně?) veliký problém - neoblíbila jsem si žádnou postavu a nemyslím si že to vůbec jde (nechutný, vyčůraný zbabělec, naivní fiflenka, hloupý silák atd.). 3*