What do you think?
Rate this book
Jako když dvoranou proletí pták
Soustavný obraz literatury Anglosasů od nejranějších písemných památek po poslední básně sklonku 11. století. - Tuto epochu charakterizuje směřování od předkřesťanských, kmenových a všegermánských východisek, nacházejících výraz téměř výhradně v ústní slovesnosti, ke křesťanskému anglickému státu s pevnou správní a církevní strukturou, v jejímž rámci vzniklo nejrozsáhlejší i žánrově nejpestřejší písemnictví evropského raného středověku. Několik desítek zde uvedených básnických i prozaických děl živě odráží toto směřování, střet i vzájemné prolínání živlu pohanského a křesťanského – formální a tematické rysy germánské ústní slovesnosti se v nich prolínají s náměty, estetickými principy a rétorickými postupy latinského písemnictví. V antologii jsou zastoupeny všechny tehdejší významné skladby a žánry.
680 pages, Hardcover
First published January 1, 2010
3 people are currently reading
2 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 of 1 review
October 1, 2025
Jako když dvoranou proletí pták je antologie výjimečná pečlivostí editorské práce a širokým žánrovým, tematickým a časovým rozpětím. Na více než šesti stech stránkách podává v textech, jež zahrnují básně, homilie, kronikářské záznamy či výňatky z dobových zákoníků, svědectví o anglosaské civilizaci. Ač texty nejsou vždy prvoplánově čtenářsky přívětivé, jejich propojení, zprostředkované mimo jiné velkorysými odbornými předmluvami, dává vzniknout vpravdě vtahujícímu zážitku. Na stránkách souboru ožívá svět raně středověkých Angličanů – svět hodovních síní, ozářených mihotavým světlem plamenů, temných močálů, v nichž číhají démoni a ďáblové, i honosných klášterů, které vystupují z bezútěšné krajiny jako ostrovy moudrosti a rozjímání.
Esej Jan Čermáka, která Dvoranu uvádí, nachází kořeny anglosaské kultury v době „stěhování národů", kdy se troskami skomírající římské říše potulovali četné germánské kmeny. Zhroucení jistoty a stability, spojené se zdánlivě neochvějnou mocí starého Říma, znamenalo, že západní kmeny si musely své místo na slunci vydobýt vojenskou mocí. Shlukovali se kolem osob charismatických vojevůdců, kteří vynikali silou osobnosti a válečnou zručností. Právě v oněch letech se formovalo pojetí velmožské dvorany jako centra politického života i kulturního symbolu. Dvorana poskytovala útočiště před vnějším světem, kde byl život krátký a krutý. Sloužila rovněž jako místo, v němž byl utvrzován vztah vzájemné věrnosti mezi vládcem a jeho družiníky; vztah, který byl úhelným kamenem germánských společenství.
Brutalita a nevyzpytatelnost, která definovala život v severozápadní Evropě na pomezí pozdní antiky a raného středověku, poháněla zoufalé pátrání po smyslu existence. Pohanští Germáni jej hledali v boji. Na bitevním poli mohli vykonat velké skutky, naplnit přísahu věrnosti vůči svému vládci, a nakonec hrdinsky padnout. Právě hrdinská smrt – ne smrt jako nástroj k dosažení určitého cíle, ale jako morální a estetický akt – byla vrcholnou hodnotou. V křesťanské věrouce, kterou přijali po připlutí na britské ostrovy, nalezli Anglosasové nový zdroj smyslu: život po smrti, příslib věčné hodovní síně na nebesích, která nebyla jen pomíjivým útočištěm, snadno podléhajícím ohni a oceli v nepřátelských rukách.
Dvorana zachycuje vzepětí a úpadek anglosaské kultury mezi lety 700 a 1100 po Kristu a líčí proměnlivý vztah mezi sílícím křesťanským náboženstvím a ozvěnami germánského pohanství, jež bylo památkou na prastarou anglosaskou vlast kdesi na kontinentě. Příkladem budiž Sen o kříži, který popisuje Kristovo smrtelné utrpení v konturách hrdinské eposu, nebo báseň Exodus, v níž je úprk Mojžíšova lidu do svaté země vyobrazen způsobem nápadně připomínajícím severské ságy. Křesťanství nebylo do anglosaské kultury uměle implantováno; tak jako jinde v Evropě, i v raně středověké Anglii došlo k prolnutí nové víry a původních vlivů, které dalo vzniknout svébytné kulturní syntéze.
Oproti svým germánským pobratimům ve Skandinávii přijali Anglosasové křesťanství o staletí dříve. To mimo jiné znamená, že téměř chybí záznamy o jejich původní, pohanské kultuře, nezkalené pozdějšími vlivy. V anglosaské literatuře ovšem nacházíme něco snad srovnatelně cenného – záznam o tom, kterak se původně pohanská společnost postupně vyrovnává s novou vírou a včleňuje ji do svého kulturního života. Dvorana je především příběhem tohoto procesu.
Křesťanství kráčelo ruku v ruce s bující vzdělaností a centralizací politické moci. Anglosaská království, která se v 9. století spojila do jednotné anglické říše, byla na poměry raně středověké Evropy výjimečně vyspělá. Jejich bohatá literární tradice, zachycená na stránkách této antologie, je mimo jiné výsledkem této vyspělosti. Anglosaská Anglie disponovala rozsáhlou sítí klášterů a škol, rozvinutým soudnictvím a sofistikovaným administrativním aparátem, který zprostředkovával efektivní výběr daní. Právnické texty, které zabírají výraznou část antologie, podávají svědectví o tom, jak anglosaský stát postupně přetvářel germánské právo, založené na právu krevní msty a libovůli velmožů jako pánů spravedlnosti, do pevně vymezeného, předvídatelného systému. Zatímco jižně od anglických břehů, na evropském kontinentě, vstupoval do svého vrcholného stádia feudalismus a moc se tříštila mezi množství svéhlavých, svárlivých šlechticů, v Anglii rostl stát, jenž v mnohém předznamenal centralizované říše, jaké Evropa spatřila až na počátku novověku.
Právě proto se tato země stala natolik žádanou kořistí pro vikingské nájezdníky zpoza Severního moře. Jejím uchvácením by jim padl do rukou anglosaský fiskální systém; bohatství by nemuseli dobývat silou zbraní, ale sami by jim ho zajišťovali oddaní písaři a úředníci. Po staletí trvající střety mezi Anglosasy a Vikingy, počínající dánským vypleněním kláštera v Lindisfarne na přelomu 8. století a končící porážkou a smrtí norského krále Haralda Hadrady v bitvě u Stamford Bridge, definovaly anglosaský kulturní život. Vikingové byli vnímáni jako zrcadlo víry. Bitevní úspěchy ve střetech s nimi byly považovány za důkaz Boží přízně, porážky a okupace jako trest, který Bůh seslal na Anglosasy za nedostatečnou svědomitost v náboženských otázkách. Toto vnímání se zračí mimo jiné v kázání biskupa Wulfstána, které Dvoranu uzavírá. Dánské výboje v něm nejsou líčeny jako příčina úpadku Anglosasů, ale pouze jako průvodní jev hlubší vnitřní – zejména morální – krize.
V konečném důsledku to však nebyli Vikingové, kdo smetl anglosaskou civilizaci. V téměř literární ironii osudu vstoupil ve stejném roce, kdy byli seveřané u Stamford Bridge definitivně poraženi, na anglickou půdu normanský vévoda Vilém. V bitvě u Hastings zvítězil nad posledním anglosaským králem a v zimě roku 1066 byl korunován ve Westminsteru. Za jeho vlády byla původní anglosaská aristokracie nahrazena šlechtici z Vilémovy severofrancouzské domoviny. Napříč Anglií vyrostly desítky hradů, které se staly opěrnými body normanské nadvlády. Anglosaská kultura byla potlačena.
Témata žalu a ztráty jsou v anglosaské literatuře výrazným prvkem. Báseň Poutník, jeden z vrcholů celé antologie, vypráví o muži, který přišel o útočiště v podobě panské dvorany a nyní putuje zimní krajinou, truchlící za ztracené hlasy společníků a družné teplo hodovní síně. Datace básně je nejasná, ale v jejím obsahu jako by se odrážel konečný osud anglosaské civilizace – vyštvané do tmy na okraji dějin, přikryté nánosem kontinentálních vlivů, které do Anglie na ostřích mečů přivlekli normanští dobyvatelé.
Památka na onen pozoruhodný lid, který po bezmála šest století utvářel dění v severozápadní Evropě, však nevyhasla. Pozoruhodná směs starogermánského hrdinství a unikátního pojetí víry, které po dlouhou dobu vydělovalo Anglii z hlavního proudu evropského křesťanství, přetrvala jako kulturní ideál. Možná jeho nejviditelnějším současným projevem je fantasy literatura. J. R. R. Tolkien, který tento žánr výrazně formoval, byl hlubokým znalcem anglosaské kultury. V Pánovi prstenů mísí křesťanské vlivy s hrdinskou epikou pohanských věků. Tolkienovo dílo podbarvuje hluboký smutek za ztracené Anglosasy, v určitém smyslu však přispělo k jejich oživení. Právě Pán prstenů opětovně rozdmýchal vyhaslá ohniště dlouho opuštěných dvoran a výjimečné civilizace, která přebývala pod jejich střechami.
Esej Jan Čermáka, která Dvoranu uvádí, nachází kořeny anglosaské kultury v době „stěhování národů", kdy se troskami skomírající římské říše potulovali četné germánské kmeny. Zhroucení jistoty a stability, spojené se zdánlivě neochvějnou mocí starého Říma, znamenalo, že západní kmeny si musely své místo na slunci vydobýt vojenskou mocí. Shlukovali se kolem osob charismatických vojevůdců, kteří vynikali silou osobnosti a válečnou zručností. Právě v oněch letech se formovalo pojetí velmožské dvorany jako centra politického života i kulturního symbolu. Dvorana poskytovala útočiště před vnějším světem, kde byl život krátký a krutý. Sloužila rovněž jako místo, v němž byl utvrzován vztah vzájemné věrnosti mezi vládcem a jeho družiníky; vztah, který byl úhelným kamenem germánských společenství.
Brutalita a nevyzpytatelnost, která definovala život v severozápadní Evropě na pomezí pozdní antiky a raného středověku, poháněla zoufalé pátrání po smyslu existence. Pohanští Germáni jej hledali v boji. Na bitevním poli mohli vykonat velké skutky, naplnit přísahu věrnosti vůči svému vládci, a nakonec hrdinsky padnout. Právě hrdinská smrt – ne smrt jako nástroj k dosažení určitého cíle, ale jako morální a estetický akt – byla vrcholnou hodnotou. V křesťanské věrouce, kterou přijali po připlutí na britské ostrovy, nalezli Anglosasové nový zdroj smyslu: život po smrti, příslib věčné hodovní síně na nebesích, která nebyla jen pomíjivým útočištěm, snadno podléhajícím ohni a oceli v nepřátelských rukách.
Dvorana zachycuje vzepětí a úpadek anglosaské kultury mezi lety 700 a 1100 po Kristu a líčí proměnlivý vztah mezi sílícím křesťanským náboženstvím a ozvěnami germánského pohanství, jež bylo památkou na prastarou anglosaskou vlast kdesi na kontinentě. Příkladem budiž Sen o kříži, který popisuje Kristovo smrtelné utrpení v konturách hrdinské eposu, nebo báseň Exodus, v níž je úprk Mojžíšova lidu do svaté země vyobrazen způsobem nápadně připomínajícím severské ságy. Křesťanství nebylo do anglosaské kultury uměle implantováno; tak jako jinde v Evropě, i v raně středověké Anglii došlo k prolnutí nové víry a původních vlivů, které dalo vzniknout svébytné kulturní syntéze.
Oproti svým germánským pobratimům ve Skandinávii přijali Anglosasové křesťanství o staletí dříve. To mimo jiné znamená, že téměř chybí záznamy o jejich původní, pohanské kultuře, nezkalené pozdějšími vlivy. V anglosaské literatuře ovšem nacházíme něco snad srovnatelně cenného – záznam o tom, kterak se původně pohanská společnost postupně vyrovnává s novou vírou a včleňuje ji do svého kulturního života. Dvorana je především příběhem tohoto procesu.
Křesťanství kráčelo ruku v ruce s bující vzdělaností a centralizací politické moci. Anglosaská království, která se v 9. století spojila do jednotné anglické říše, byla na poměry raně středověké Evropy výjimečně vyspělá. Jejich bohatá literární tradice, zachycená na stránkách této antologie, je mimo jiné výsledkem této vyspělosti. Anglosaská Anglie disponovala rozsáhlou sítí klášterů a škol, rozvinutým soudnictvím a sofistikovaným administrativním aparátem, který zprostředkovával efektivní výběr daní. Právnické texty, které zabírají výraznou část antologie, podávají svědectví o tom, jak anglosaský stát postupně přetvářel germánské právo, založené na právu krevní msty a libovůli velmožů jako pánů spravedlnosti, do pevně vymezeného, předvídatelného systému. Zatímco jižně od anglických břehů, na evropském kontinentě, vstupoval do svého vrcholného stádia feudalismus a moc se tříštila mezi množství svéhlavých, svárlivých šlechticů, v Anglii rostl stát, jenž v mnohém předznamenal centralizované říše, jaké Evropa spatřila až na počátku novověku.
Právě proto se tato země stala natolik žádanou kořistí pro vikingské nájezdníky zpoza Severního moře. Jejím uchvácením by jim padl do rukou anglosaský fiskální systém; bohatství by nemuseli dobývat silou zbraní, ale sami by jim ho zajišťovali oddaní písaři a úředníci. Po staletí trvající střety mezi Anglosasy a Vikingy, počínající dánským vypleněním kláštera v Lindisfarne na přelomu 8. století a končící porážkou a smrtí norského krále Haralda Hadrady v bitvě u Stamford Bridge, definovaly anglosaský kulturní život. Vikingové byli vnímáni jako zrcadlo víry. Bitevní úspěchy ve střetech s nimi byly považovány za důkaz Boží přízně, porážky a okupace jako trest, který Bůh seslal na Anglosasy za nedostatečnou svědomitost v náboženských otázkách. Toto vnímání se zračí mimo jiné v kázání biskupa Wulfstána, které Dvoranu uzavírá. Dánské výboje v něm nejsou líčeny jako příčina úpadku Anglosasů, ale pouze jako průvodní jev hlubší vnitřní – zejména morální – krize.
V konečném důsledku to však nebyli Vikingové, kdo smetl anglosaskou civilizaci. V téměř literární ironii osudu vstoupil ve stejném roce, kdy byli seveřané u Stamford Bridge definitivně poraženi, na anglickou půdu normanský vévoda Vilém. V bitvě u Hastings zvítězil nad posledním anglosaským králem a v zimě roku 1066 byl korunován ve Westminsteru. Za jeho vlády byla původní anglosaská aristokracie nahrazena šlechtici z Vilémovy severofrancouzské domoviny. Napříč Anglií vyrostly desítky hradů, které se staly opěrnými body normanské nadvlády. Anglosaská kultura byla potlačena.
Témata žalu a ztráty jsou v anglosaské literatuře výrazným prvkem. Báseň Poutník, jeden z vrcholů celé antologie, vypráví o muži, který přišel o útočiště v podobě panské dvorany a nyní putuje zimní krajinou, truchlící za ztracené hlasy společníků a družné teplo hodovní síně. Datace básně je nejasná, ale v jejím obsahu jako by se odrážel konečný osud anglosaské civilizace – vyštvané do tmy na okraji dějin, přikryté nánosem kontinentálních vlivů, které do Anglie na ostřích mečů přivlekli normanští dobyvatelé.
Památka na onen pozoruhodný lid, který po bezmála šest století utvářel dění v severozápadní Evropě, však nevyhasla. Pozoruhodná směs starogermánského hrdinství a unikátního pojetí víry, které po dlouhou dobu vydělovalo Anglii z hlavního proudu evropského křesťanství, přetrvala jako kulturní ideál. Možná jeho nejviditelnějším současným projevem je fantasy literatura. J. R. R. Tolkien, který tento žánr výrazně formoval, byl hlubokým znalcem anglosaské kultury. V Pánovi prstenů mísí křesťanské vlivy s hrdinskou epikou pohanských věků. Tolkienovo dílo podbarvuje hluboký smutek za ztracené Anglosasy, v určitém smyslu však přispělo k jejich oživení. Právě Pán prstenů opětovně rozdmýchal vyhaslá ohniště dlouho opuštěných dvoran a výjimečné civilizace, která přebývala pod jejich střechami.
Displaying 1 of 1 review