Poslední jugoslávský román s rozmáchlou perspektivou několika generací a tajemně se potkávajících identit. V originále se potkává i tehdy srbský a chorvatský dialekt kdysi jednoho jazyka, což jsem si samosebou pro svou neznalost jazyka nevychutnal. Rozdíly, polohy a sousedící znesvářené prvky jedné kultury či spíše místa střetávání jsou však pro celou novelu typické. Co měl společného Lenin na Capri s diamanty u pavilonu tygrů zoologické zahrady v Buenos Aires? Střídání vypravěčských bodů je zpočátku tak propletené, že čtenář je nucen jenom klouzat po stylu a hladit poezii obratů jakoby to byla eponymní kožešina z astrachánu. Obraty se však opakují a ve středu vyklíčí jednotící pohled hlavního hrdiny, který se však po schizofrenně detektivní zápletce sám personálně rozpouští. Trochu Borges, trochu Nabokov, trochu Milorad Pavić. Jadranské moře a erotická dobrodružství, pinot a do nekonečna se pnoucí peripetie nahlížených osudů. Zpověď Balkánu v nečekané perspektivě. Ne zrovna klasické čtení, za to velmi příjemné.