Soubor čtyřiadvaceti trefných, vypointovaných a daty podložených esejů Proč jsme tak naštvané? odborové právničky, publicistky a feministky Šárky Homfray popisuje společenské postavení žen v současném Česku, kde jsou výchova, životní volby a dráhy žen a mužů do značné míry odlišné. Šárka Homfray mapuje a s ironií sobě vlastní komentuje genderové rozdíly projevující se ve škole, v práci, ve vědě, v politice i ve zdravotnictví. Vychází při tom jak ze zkušeností vlastních, potažmo žen ve svém okolí, tak z četných společenskovědních výzkumů a analýz, především pak českého původu. Zjišťuje, že věci, které se ženám dějí, nejsou náhoda nebo smůla, ale vycházejí ze společenského nastavení. Cílem knihy Proč jsme tak naštvané je verbalizovat vztek, který v ženách neférový systém probouzí, a transformovat jej do účinných strategií vedoucích k pozitivní změně české společnosti.
Kniha Šárky Homfray zajímavě a velmi čtivě popisuje témata, která objasňují otázku samého názvu knihy. Věnuje se gender pay gap, skleněnému stropu a dalším fenoménů. V knize se objevilo tolik myšlenek, které se mě samotné honí hlavou, nebo které mě jednoduše naprosto fascinovaly. Doufám, že se Homfray pustí do knihy o Miladě Horákové, jak párkrát naznačuje v knize. To by byla paráda. Poslední dvě stránky bych tesala do kamene!
Teď k jedinými minusovému bodu - cena knihy. Sama jsem ji dostala jako dárek, její cena je opravdu vysoká. Chápu to - kniha je skvěle udělaná, kdybych si ilustrace mohla pořídit jako plakáty do bytu, neváhám. Jen mi přijde škoda, že se tyhle myšlenky s největší pravděpodobností nedostanou do širšího povědomí a do míst, kde by bylo potřeba. Pro zajímavost jsem se podívala na stránky pražské knihovny - výtisk je tam jen jeden a fronta je obrovská (atakuje 40 čtenářů, což může znamenat, že 41. čtenář se ke knize dostane až tak za rok).
Teď už k mým oblíbeným myšlenkám z knihy:
„V rámci kategorií muž a žena je žena vždy «ta druhá». Normou a standardem je muž, žena je pouhou odchylkou.“
„A shame on you, ignoranti zesměšňující několikadenní bolesti. Vy, které pohled na vložky na záchodě urazí a červená krev reklamě znechutí, tak budete že nám určitěčovat normy síly a výdrže.“
„Přesto do dívek a jejich studia společnost hodně investuje – alespoň tedy zatím, než někoho napadne, že je to zbytečné, říkám já.“
„Ženskost je mýtus, ale ani když nevíme, co přesně to je, nějak nám to nebrání v tom, abychom ženám ve vysoké politice (ale nejen tam) ztrátu «ženskosti» vyčítali.“
„A ještě jednou hlasitěji pro zadní řady: nechtějme po ženách, aby kultivovali politiku! Tlačme na politické prostředí, ať se kultivuje samo. Nejen kvůli současným i budoucím političkám, ale zejména kvůli nám samotným.“
„Zkusme placenou práci tolik neglorifikovat a zejména s ní nespojovat celou svou identitu. Nedává to moc smysl, téměř nikomu se to nevyplácí, hodně lidí to poškozuje. Práci nemusíme obětovat celý svůj život a všechen svůj čas.”
„Sebeláska znamená, že identifikujeme svoje základní potřeby, fyzické i psychické, a budeme je naplňovat. A to přesně mám na mysli – bude to přínosnější, jak pro nás, tak pro celou společnost.”
„Každý člověk si zaslouží elementární úctu a bez solidarity mezi lidmi se nebude dařit nikomu.“
Jsem ráda, že tohle v českém prostředí vyšlo a prosím tu knihu kupujte a čtěte/darujte. Formou i obsahem jde o super počin, hlavně právě díky českému kontextu, ke kterému se celá kniha dost vztahuje a pracuje s tuzemskými daty a příklady.
Dvě poznámky k textu samotnému: 1. V knize je nespočet odkazů na aktuální osobnosti české politiky a řadu „twitterových kauz“ – na jednu stranu je to boží, na druhou mám obavu, že skrze to kniha dost rychle zestárne. 2. Přiznaná pozice autorky a její reflexe je za mě top! Na druhou stranu mírně uštěpačný a ironizující podtext některých pasáží, je asi překážka k tomu, abych knihu posunula dál k těm, kteří by si ji měli přečíst asi nejvíc ze všech.
Celkový dojem asi trefně vystihuje posledních pár řádků, tak si je tu odložím: „Není důvod se ptát, proč jsme tak naštvané – kdo knížku dočetl až sem, tomu to musí být jasné. Zůstává mi už jen jedna otázka. Proč nejsme naštvané víc?“
Na knihu Šárky Homfray Proč jsme tak naštvané? som pokukovala dlho, ale odrádzala ma vyššia cena za (pre mňa) nie úplne nové informácie. Potom som však jedného krásneho dňa bola taká naštvaná, že z možností - urobiť si radosť alebo utiecť od rodičovských povinností k cirkusu - som zvolila "add to cart". Prečítam a predám, hovorila som si. Po prečítaní však kričím - nikdy ju nepredám, budem sa k nej vracať a čítať ju dokola a keď umriem, pochovajte ma s ňou!
Ak sa trochu orientujete v rodovej problematike, sú vám známe pojmy ako druhá smena/gender pay gap/glass ceiling/glass elevator, táto kniha vaším svetom nezatrasie. Pomôže však kategorizovať a ujasniť si najrukolapnejšie argumenty na (najdementnejšie) najčastejšie sa opakujúce (pindy) otázky v tejto problematike, ktoré by sa dali zhrnúť do otázky "ženy môžu voliť, študovať, pracovať, diskrimináciu zakazuje zákon, tak čo ešte chcete?"
Moje srdce obzvlášť plesá, že autorka neskĺzava do (na západe už sčasti prekonaného, v našich končinách pretrvávajúceho) girlboss feminizmu, ale odhaľuje systémové faktory, ktoré "nežnejšiemu" pohlaviu často nakladajú ďalšie priťažujúce faktory ako rasa, chudoba či zdravotné znevýhodnenie. Autorka je odborová právnička, takže o pracujúcej triede "ví hodně a nebojí se zeptat".
Jedna kapitola mi v knihe chýbala, a uznávam, že pri pomenúvaní systémových nerovností to môže niekomu pripadať ako prkotina, ale je to moja srdcová téma - rodovo citlivý jazyk. Kým na Slovensku som naň bola expertka a dokázala som "zdžendžerovať" akýkoľvek text bez toho, aby si to priemerný čitateľ Postoja čo i len všimol, pri písaní v češtine bojujem s ypsilonmi a skloňovaním a netrúfam si kolegom ci nadriadeným škrtať generické maskulínum. Ale už mám nakúpené knihy Jany Valdrovej, takže feminazi Táňa aj v češtine coming soon.
Pridanou hodnotou knihy sú skvelé a vtipné ilustrácie Michaely Karásek Čejkovej, ktoré vás úplne pohladia na naštvanej duši. Pretože keď knihu dočítate, budete sa spolu s autorkou pýtať nie "Proč jsme tak naštvané", ale "Proč nejsme naštvané víc?"
Je trochu těžké hodnotit feministickou knihu - sbírku čtyřiadvaceti esejů - z pozice bílého heterosexuálního muže, který od nějaké ne tak vzdálené doby nemá problém s označením se za feministu, na rozdíl od jiných. Je to čtivé. Je to srozumitelné. Některé pasáže by si měli přečíst všelijací zarytí kritici feminismu, není to ovšem jenom o tom. Najdu si tam to svoje, především jak se formovat v politické straně a jak uvnitř ní třeba uvažovat nad tím, jak pracovat s urbanismem a bezbariérovostí ve městě. Vždycky si na to vzpomenu, když půjdu po městě s kočárkem. Netušil jsem, že Pipi, dlouhá punčocha je považovaná za feministickou ikonu, podívám se na ni. A časem si projdu některé uvedené zdroje. Chybí mi věcný rejstřík, abych mohl některé pasáže lépe hledat a používat k argumentaci na sociálních sítích.
Pátou hvězdičku musím dát za krásnou vizuální úpravu. Za mě je to celkem masterpiece. Čteno v našem mini bookclubu s Mem (a témata taky rozebírána s Názvem. Mám velkou radost, že jsem si knížku mohla přečíst a že u nás takové knihy čím dál víc vznikají a témata, která řeší, čím dál víc rezonují společností. Asi tam pro mě nebylo nic zásadně nového, ale bylo to důležité opakování, které se dobře četlo. Zase jsem se utvrdila v tom, že za všechno může patriarchát, který je potřeba rozbít. Některá témata se prolínala s V pasti pohlaví, což ale vůbec nebylo na škodu. Každý by si to měl přečíst a zamyslet se nad tím, kde ve svém vlastním životě je ovlivněn různými škodlivými stereotypy, které možná nevědomky podporuje a udržuje naživu. Aspoň někam jsme se ale jako společnost posunuli - dřív holky ani nemohly chodit do školy a teď už máme u nás víc absolventek VŠ než absolventů. I když je potom zase smutně absurdním faktem, že ženy jsou vzdělanější, ale zároveň nejsou tolik zastoupené ve vědě a ve vysokých pozicích. Rozdíly v sebevědomí u studentstva vidím v práci dennodenně. "(Dospívající) Nehledají nutně někoho, s kým budou moci založit rodinu a žít šťastně až do smrti, ale někoho, s kým budou spokojení*é." <3 Pasáž o menstruaci vše skvělé shrnuje a dává mi potřebné argumenty pro tuhle diskuzi, které doufám nezapomenu. Když se z mateřství stane plodivost, tak jde všecko do kytek. Je to vlastně takové shrnutí všech absurdit, které žijeme tónem, který je mi blízký, protože mě taky nic nevzteká tolik jako nerovné příležitosti, diskriminace a nespravedlnosti. Čím dál víc mě dráždí označení: mateřská dovolená "Mateřství je tvoje poslání a povinnost, ale hlavně nás s tím neobtěžuj." "Ženy jsou kanárek v dole politiky." Miluju hashtag #najdizenu a #prostetotakvyslo zase nějaká drobnost, ve které se posouváme. Skleněný strop je podle mě geniální termín. Skleněný útes a výtah jsem neznala.
podla mna zaujimave a fajn spracovane. vela som sa naucila o ceskom kontexte sucasnom i minulom, vela veci mi nebolo veru novinkou ale napriklad ma citanie primalo konfrontovat svoje internalizovane stereotypne myslienky o oblastiach, v ktorych moj feminizmus bohuzial stale zaostava (materstvo a starnutie, obe vnimam negativne a oboch sa bojim).
velmi som ocenila, ze v zavere knihy bolo akesi zhrnutie krokov, ktore mozeme podniknut a veci, na ktore sa mozeme sustredit v zaujme feminizmu a rovnosti. velakrat sa mi stane, ze docitam knizku tohto typu, som plna hnevu a energie ale akosi neviem, co s tym.
Velmi důležitá kniha. Nepřekládá sice nijak překvapivá fakta, nicméně je potřeba tyto fakta tlačit dál mezi lidi napříč společností. A tohle je hezky zpracované a čtenářsky friendly.
asi mi vadi eseje, nebo nevim. ja s myslenkama v ty knize nazorovne na 90 % souhlasim, ale hrozne me prudilo to cist. mozna je to pro lidi, kteri jsou feministickejma tematama nepolibeny. a to spousta argumentu ma dolozenou citaci z publikaci, ale stejne mi tam prisly hrozne na silu cpany a vykriceny nazory autorky, coz asi byl point te knihy, ale me to otravovalo, ze se mi nekdo snazi vnutit svuj pohled na svet (ikdyz ho mame stejny), navic se nektery pointy furt opakovaly, a vlastne tam bylo i dost jen zvatlaci omacky okolo. taky mi tam chybely veci vic do hloubky, coz chapu, ze se asi taky neda, pokud mate obsahnout takhle siroky spektrum temat. asi vcelku dobra kniha, ale ne pro me.
Čteno ve skvělém bookclubu s Pixie. <3 Dost jsem se toho dozvěděla. Především v některých kapitolách o mateřství, matkách a dětech (nechci děti, takže je to u mě také orientované na neblízkost tématu, i tak je ale dobré vědět, že veřejný prostor není dělaný pro (ano, samozřejmě ne pro ženy), matky s dětmi. Ono ani u toho soukromého to není o nic lepší. Nejlépe s nimi zůstaňte zavření doma do jejich dvanácti let (měla bys co nejvíce rodit, ale hlavně nás s tím pak neotravuj!). Nákupní centra jako jedno z míst, které je dělané pro matky s dětmi. WTF. Třetí směna, včelí královny a zopakování, jak přesně fungují kvóty, proč jsou dobré a proč je vlastně většina nechce. Je to podobné jako s celým feminismem – nálepky a stereotypy, neznalost a šílenství, jak mohou být problémy (i zdánlivě nesouvisející!) provázané a ovlivňovat se navzájem. Jednou bych chtěla mít knihu ve své knihovně. Koláže v knize jsou naprosto top. Jak už napsala Pixie: „Je to vlastně takové shrnutí všech absurdit, které žijeme tónem, který je mi blízký, protože mě taky nic nevzteká tolik jako nerovné příležitosti, diskriminace a nespravedlnosti.���
Šel jsem do toho skepticky, protože sestře se to nelíbilo - já jsem ale byl od začátku nadšený (nebo spíš vlastně asi naštvaný?)! Hrozně se mi líbil styl, jakým byla kniha napsaná - naštvání (v dobrém slova smyslu, a v souladu s ideou knihy) z něj bylo jasné. Krátké, úderné a svým způsobem agresivně napsané kapitoly fungovaly fakt dobře.
Čistě subjektivní hodnocení — jsem naštvaná. Celkem typicky nejvíc na sebe, za všechno, co (a koho) jsem kdy ignorovala. Škoda, že ta knížka není přístupnější. Hlavně cenou. Chtěla jsem napsat tónem, ale zapletla jsem se do argumentace, že nemusíme pořád jen všem vycházet vstříc a „civilizovaně debatovat“, ale taky že sarkasmus ještě nikoho nepřesvědčil a… teď se jdu starat o dítě a nemám čas o tom dál přemýšlet.
Pro mě trochu zklamání, ale věřím, že jako úvod do tématu rovnosti žen a mužů to pro někoho jiného může být přínosné. Šárka Homfray shrnuje základní témata feminismu a nerovností čtivě a břitce, ale na můj vkus v esejích nejde příliš do hloubky a závěry kapitol vyzní vždycky tak nějak do ztracena.
Ze začátku mě kniha velmi překvapila. Řeší feminismus, postavení žen ve společnosti a genderovou nerovnost. Kouká se na tuto problematiku z různých úhlů a je založena na faktech a statistikách. Bohužel cca od půlky se zabývá spíše tématy, která mi nejsou tak blízká (politika, pracovní trh, ekonomika...). Přesto ji moc doporučuju všem bez ohledu na pohlaví, určitě má co nabídnout.
Málokdy mám pocit, že čtu knihu, kde bych se podepsala pod každou kapitolu na znamení, že se absolutně ztotožňuju s (vědecky podloženými) názory autorky. Bohužel mám klasicky pocit, že cílovka knihy by měl být někdo úplně jiný, komu by možná pár kapitol zahýbalo se skálopevnými přesvědčeními a no.. možná i se žlučí :) Ideální dárek rodičům na blížící se svátek kapitalismu :)
Dávám čtyři ⭐️, protože jde o velmi důležitou knihu a přístupný vhled do feminismu pro všechny. Osobně bych dala jen tři, z velké části jsem neměla pocit, že čtu něco nového. V tomto mi přišla přínosnější V pasti pohlaví od Silvie Lauder. Na druhou stranu závěrečné kapitoly o intersekcionalitě jsou výborné a celkově jsem za toto kompletní shrnutí všech trablů moc vděčná.
Knížka, ve které se autorka otevřeně hlásí k feminismu :) Navzdory názvu však nejde o žádný ublížený výkřik, ale o jasné, daty a odbornými studiemi podložené pojmenování a popsání problémů, s kterými se během svého života setká většina žen. A které většina mužů naopak řešit nemusí. Dotýká se rozdílností ve výchově a vzdělávání dívek a chlapců (a k čemu to vede), popisuje problém mateřství, kdy se s kritikou setká snad bez výjimky každá žena (prostě žádná není dost dobrá) včetně těch, co děti nemají, dál je tu problematičnost kariérního růstu a s tím související gender pay gap (a gender pension gap), důvody nedostatku žen ve vědě, manažerských a politických pozicích a tak dále a tak dále.
Přestože samu sebe považuji za respektující a vnímavou k problémům druhých a mnohá z témat pro mě nejsou neznámá, i pro mě byla tato knížka oči otvírající.
Doporučuji ji úplně každému, ženám i mužům, kteří si vidí dál než na špičku vlastního nosu a jsou ochotní vystoupit ze své komfortní zóny a čelit vlastní dosavadní slepotě a ignoranci :) Protože (varování!), pokud jste se dosud nad těmito tématy moc nezamýšleli, můžete mít pocit, že vám patří dobře mířená facka na každé druhé stránce :) (taky jsem jich pár schytala ;)). Nicméně probuzení pocitů viny není účelem této knížky. Spíš otevření očí a (ne zcela jasně vyřčená) výzva přestat ignorovat své okolí a přispět (podle svých možností) ke změně.
Na jednu stranu je tohle samozřejmě důležitá kniha, kterou by si měli přečíst snad úplně všichni. Na stranu druhou mi četbu opakovaně komplikovalo pár věcí, na základě kterých aspoň symbolicky snižuju hodnocení o jednu hvězdičku.
Na některých místech jsem vinou formulace zkrátka netušil, co mi autorka chce říct ("Nadhodnocování dívek pak prý vede k jejich falešnému sebevědomí, které neodpovídá jejich schopnostem, což nejpozději vyhodnotí trh práce." – To dokážu číst jen tak, že všichni to vyhodnotí dřív než trh práce, což mi ale moc nedává smysl. Co se tím opravdu myslelo, nevím.).
Na některých místech mi přišlo, že místo aby autorka vysvětlila, proč s něčím nesouhlasí, to prostě nějak odmítne, aniž by jasně řekla proč. Například: "Závěr autorů považuji přinejmenším za naivní. Stejně tak je naivní si myslet, že úspěch na trhu práce odpovídá – výhradně nebo alespoň do značné míry – talentu a schopnostem zaměstnanců a zaměstnankyň." Rád bych věděl, proč je podle autorky závěr studie naivní, to se ale nedozvím. Potenciální vysvětlení je zamluveno, místo toho, proč je závěr naivní, se dozvím, co ještě je naivní (a to, že to je naprosto validní point, na tom, že odejdu bez vysvětlení, bohužel nic nemění).
Na některých místech mi přišlo, že se jako fakt prezentuje autorčina domněnka, která se v některých případech dá ovšem dost snadno rozporovat. Menší platy a/nebo míň žen ve vědě? "Jedním z argumentů může být směřování žen do hůře placených oborů, které jsou ale méně placené právě proto, že je v nich tolik žen." Hm? Nemyslím, že by třeba humanitní vědci byli placení hůř, protože je mezi nimi "tolik žen" (je? asi záleží, co tu znamená to tolik, ne?), ty důvody jsou historicky jiné (ty obory byly vyhodnocené jako méně finančně náročné – stačí nám v nich přece knihy a papír, žejo) a zakořeněné v dobách, kdy minimálně i v některých humanitních vědách asi dominovali (pokud stále nedominují) muži, a mě zkrátka dost irituje, když mi kdokoliv podsouvá svůj názor – pokud to čtu správně – jako fakt.
Na některých místech mi přišlo, že se autorka nechtěně legračně dopouští určitého pokrytectví. Pokud v jedné větě řeknu, že lidi, co kritizují "zneužívání" dávek, jsou populisti ze dvou skupin ("O první by se dalo říct, že si nevidí na špičku nosu, o té druhé pak, že jsou to ubozí závistivci"), abych v další větě začal mluvit o tom, jak "nálepkování a neschopnost promýšlet pozice někoho jiného" nám nijak nepomůže, tak jáj bože! Populista, ale hlavně ubozí závistivci zjednodušující (až do bodu zkreslení) nálepky nejsou?
Závěrem poslední (a vlastně nejzásadnější věc): Kniha si odbyde výklad o intersekcionalitě, ano, černé ženy nebo chudé ženy na tom můžou být o dost hůř než bílé ženy ze střední třídy, a jedeme dál. A já tu pak u textů, jako je tahle kniha, trochu bojuju. Nechci znít jako takový ten not-all-men blbeček, ale jsem teplej, žiju s chlapem a v některých věcech si můžu se ženama jaksi dost notovat. Jsem feminista, ženy budu vždycky podporovat a tak, ale čím dál víc mám trošku pocit, že ony mě – i navzdory vlastnímu ponětí o intersekcionalitě – rády kdykoliv hodí pod autobus, pod kterým si můžu připadat unikátně blbě: jsem teplej, takže nikdy nebudu "normální" chlap, jsem teplej feminista, takže ženy mě vždycky budou brát trochu jinak než ty "normální" chlapy, protože nejsem hrozba či co, ale zároveň, a teď se držte, když přijde na lámání chleba, vždycky spadnu do škatulky "muži", u který se na nějakou intersekcionalitu najednou zapomíná. Nějak furt nevím, co si z toho odnýst, nějak furt nevím, jestli si mám googlit "is there something like feminism but for gays", nějak furt nevím. No. Takže tak. Co z toho plyne, nevím, jestli je to kritika knihy Šárky Homfray, nevím, ale nějaká pointa tam určitě je, žejo.
Ale aby to nezapadlo: jo, je to fajn kniha, jo, přečtěte si to, jo, dejte to strejdům, bratrancům a tak pod stromeček.
Pro pořádek k tomu, že mi podle Goodreads trvalo 5 měsíců tuhle knihu přečíst: S knížkou jsem začala v únoru během záludnýho zánětu močáku a během týdne jsem se prokousala osmi kapitolama. Některý z těch kapitol zmiňovaly rozložení odpovědností v domácnosti a s partnerem, nebo třeba pracovní (ne)příležitosti po dokončení studia. Četla jsem to asi dva týdny po tom, co jsem se sestěhovala s přítelem, a všechno to bylo až tak nějak moc relevantní. Neuměla jsem vybalancovat nestandardní zánět v ne úplně prochozeným zdravotním systému, snahu se nějak hezky zabydlet s partnerem, a ještě k tomu čelit nátlaku si to všechno dobře nastavit, abych neskončila jako odrazující případy zmíněné v prvních pár kapitolách. Takže jsem knížku úspěšně na několik měsíců odložila stranou, dneska ráno jí znovu otevřela a úspěšně jí během jednoho dne zhltla. Na to jak odbornej/daty podloženej text to je se to četlo moc hezky!
Nechtěla bych z téhle recenzy dělat nějakou velkou reflexi na to, jak vnímám feminismus, ale hodně jsem se nad tím poslední dobou zamýšlela. Od "radikálních" článků napsaných do školního časopisu během gymplu už uběhla nějaká doba, a upřímně se mnou některé negativní ohlasy na moje náctiletá "jasně že jsem feministka" prohlášení zůstaly až doposud. V práci jsem měla na jaře možnost účastnit se procesu vytváření hodnot nového startupu, což mi přineslo spoustu nových podnětů. Mimo jiné mi to ukázalo, že mě tyhle témata pořád hodně zajímají a jsou mi blízký. Taky mi to ale připomnělo, jak těžký je cokoliv měnit -- i snažit se vysvětlit, proč si myslím, že pozitivní diskriminace je nezbytná někomu, kdo byl víceméně ochotný vyslechnout si jinou perspektivu, mi zabralo několik hodin a spoustu sebekontroly (nedejbože aby někdo zmiňoval kvóta). Když pak člověk po takových diskuzích rozšíří svůj obzor a přečte si o mnohem více problémech, se kterýma se marginalizované skupiny potýkají, je snadný ztrácet naději.
Sice jsem se toho na začátku bála, ale ve finále ve mně tahle knížka zase tolik beznaděje nevyvolala. Jasně, spoustu věcí jsem neuměla domyslet a problémy sahají mnohem hlouběji, než jsem tušila. Homfray ale svým tónem nepřipouští nic jiného, než že je nutné se dál vzdělávat a snažit se něco dělat s problémy, na které jako jedinci můžeme mít vliv. A taky si myslím, že je knížka dobrej argument, proč jsou systémové změny sakra potřeba.
U podobných knih si vždycky říkám, že by si je nejvíc potřebovali přečíst lidi, co na ně ani náhodou nešáhnou. A i když to stejné může platit i tady (nedokážu si představit, že by to přelouskala třeba moje babička nebo můj táta), přijde mi extrémně přínosná i pro lidi, který s feministickou tématikou už mají nějaký zkušenosti. Přišlo mi taky moc fajn, kolik dat a informací je přímo z Česka (i když někdy jsem byla ráda, že zrovna žiju v zahraničí). Hodnotím to moc pozitivně a doporučuju!
Dlouho jsme se k týhle knížce nedokázala odhodlat, protože jsem měla tak nějak pocit, že to bude zbytečně moc agresivní, útočný a vyzývající na barikády. Tuším, že za tenhle mylný dojem, tak trochu asi může samotný titul knihy a fakt, že jde o přiznaně feministickou literaturu a přiznejme si, že jsme vyrostala ve společnosti, kde se na feminismus tak trochu hledí jako na sprostý slovo a pořád se ho nedaří moc rehabilitovat, bohužel.
Každopádně jednotlivý eseje vůbec nebyly agresivní nebo něco takovýho, ale texty čistě fakticky, na základě dat, popisující stav současné české společnosti s jistým důrazem na ženy. Taky je tam podle mě spoustu pasáží, které nejsou zaměřené pouze na otázku žen, ale týkají se mnoha dalších skupin, třeba i bílých, heterosexuálních mužů.. Poměrně často mi přišlo, že se v některých kapitolách dost překrývá se Slepými skvrnami Daniela Prokopa a hlavně že oba dochází ke stejným závěrům.
Takže mě docela mrzí, že je ta knížka vnímaná jako okrajová záležitost, čtená výhradně úzkou skupinou žen a nemůžu přijít, co by mělo být jinak, aby to tak nebylo (teď mě napadá na první dobrou cena a dostupnost, případně ten samotný titul, ale jenom v tom to asi nebude..). A taky mě trochu mrzí, přestože jsem psala, že tón není nijak agresivní, že si autorka na několika místech neodpustila jistou irinoii(velmi pochopitelnou), protože mi přijde, že to pak může být velmi snadná munice pro ty, co ke knížce přistupují se silnými předsudky a předpojatostí, protože pro třísku pak neuvidí les, nebo jak se to říká. Na druhou stranu mi přišlo fajn, že autorka otevřeně v mnoha kapitolách přiznává, jak to má sama, svůj osobní postoj.
This entire review has been hidden because of spoilers.
V prvom rade musím oceniť ten veľký kus práce, ktorý si autorka dala s rešeršou a aj s písaním knihy samotnej. Tvrdenia sú poctivo odcitované - tam, kde to je nutné -, čo prináša pocit, že človek naozaj číta kus "akademickejšej" literatúry.
Tam ale moja chvála asi končí, subjektívne mi vôbec nesadol formát knihy, moje očakávania boli nastavené iným smerom. Eseje na X dôvodov, prečo sú ženy naštvané, určite zaujmú čitateľa, ktorý o feministických témach nemá príliš prehľad, ale človeka, ktorý sa o tieto témy zaujíma (menej či viac do hĺbky) a hlavne ich každý deň žije, veľmi neosloví pár odstavcov na tému "gender pay gap" alebo "sexizmus v pracovnom prostredí".
Pokiaľ hľadáte široký úvod do problematiky životov žien (a iných marginalizovaných skupín), knihu určite odporúčam. Ak už tieto témy máte naštudované, pri čítaní sa možno budete cítiť ako malé dieťa, ktorému rodičia 10x denne pripomínajú, aby si na výlet nezabudlo zbaliť všetko potrebné.
Wow, tak tenhle úvod do studia feminismu mě dostal. O spoustě věcí přemýšlím stejně, spousta z nich mě nenapadla, spousta z nich mě zarazila, že jsem taky v něčem zabedněnec. Kniha naťukává mnoho témat, které jsou pro čtenáře takovou vábničkou. Zajímá tě to? Fajn, tady máš hromadu sekundární literatury, ať máš o čem přemýšlet. Proto si myslim, že je hloupost knize vyčítat povrchnost. Nikdo z těch chytroprdů, kteří to říkají, by knihu, která by byla obsáhlou vědeckou studií, stejně ani neotevřel, natož aby ji dočetl. #TakžeSeUklidníme Na knize mě ještě ohromně bavily koláže (kolikrát jsem spolucestující přistihla, jak mi koukají přes rameno a se zájmem se snaží rozšifrovat, co to tam je na obrázku). A taky to, že se četla plynule a nenáročně jak román od Viewegha, když mu to ještě psalo. Paleček hore! Díky za super zážitek.
Paní Homfray jsem poprvé slyšela v rádiu. Moc se mi líbil její projev i obsah toho, co říkala. Po celé Praze jsem pak sháněla její knihu. Když jsem jí konečně našla (Knihkupectví Franze Kafky v Josefově), nejdřív mě tón knihy odradil - pamatuji si, že jsem doufala jsem ve věcnější popis stavu věci, tak jako v rádiu. Po přerušení děkovného projevu na Českých Lvech (a následné návštěvě českého twitteru) jsem se v knize vrátila a knihu jsem přečetla jedním dechem. Tón mi tentokrát přišel naprosto trefný.
I přesto, že jsme po právu naštvané, myslím, že potřebujeme být chytřejší a artikulovanější než ti, co obhajují status quo. Na všechny jejich emocemi nabité pseudoargumenty potřebujeme rozumnou, logickou a trefnou odpověď. Těch jsem v knize našla dostatek. Možná už jsem pomalu vyzbrojená na rodinné sešlosti..?
V souvislosti s knihou můžu také doporučit podcast paní Homfray “Pay Gap”.
Krásná kniha s krásnou grafikou polopaticky shrnuje poměrně velké množství myšlenek (někdy volně) spojených s feminismem, ke kterým autorka doplňuje vlastní úvahy a postřehy. Čtivá forma však někdy ustupuje hloubce a tak kniha pro čtenářku, která se v tématu již základně orientuje, stává spíše zajímavým souhrnem, než zdrojem nových myšlenek a podnětem k dalšímu přemýšlení. Někdy velmi zajímavé pasáže (např. o českých zakladatelkách feministického hnutí) velmi rychle utichají, stejně jako data a zdroje, která podporují myšlenky některých kapitol. Kniha tak může fungovat jako dobrý start k přemýšlení o feminismu a genderové rovnosti, čtenářům a čtenářkám, které se o téma již zajímají, ale nic nového nepřinese.