Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.
Aleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Jihlavské listy, Duklák, Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.
Ano, nepopiratelně je to to samé co minule. Jak moc se vám (ne)líbila "jednička", tak moc se vám (ne)bude líbit i pokračování; rozdíl je v řádech promile. Pro mě ta promile ve prospěch novější z publikací plynou z konceptu "Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že může existovat.", který je o chlup či dva méně rigidnější než omezující "desetileté pravidlo" pro šumavské respondenty. Působí to, že nyní autora ještě o něco více zajímají přímo ti lidé a jejich osudy, spíše než "jaké to na té samotě je". Navíc ta skvěle zachycená nářečí.
Nebyl jsem dlouho dalek toho, že bych udělil i plné hodnocení. Odradilo mě od něj až trio závěrečných rozhovorů. Ne že by nebyly zajímavé, ale přišlo mi, že se v nich Palán nedostal k jádru pudla dotazovaných; ať již byly utnuté příliš brzo či si dotyčný udržel znatelný odstup.
"Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že existuje". Ok. Základ je to fakt dobrý, nicméně nesmírně záleží, jak to pocítí také čtenář. Nemálo z 8 lidských osudů možná pro někoho nebude až tolik fascinujících/zajímavých/inspirativních. To je ostatně i velké plus – Palán je schopný hovořit se všemi bez předsudků, nehodnotí, ačkoliv se mu nějaké výroky mohou příčit. Čtenář ale hodnotit může. Velmi dobré jsou pasáže, když samotáři líčí nějaké historky; ty bývají mnohdy neotřelé, podivné, lidské. Společným rysem je také velmi citlivý vztah k přírodě, přičemž mnoho lidí si pěstuje své vlastní plodiny. Jenže – neděje se tohle náhodou bez ohledu na umístění našeho bydlí? Nebo už takové věci bereme jako kuriozity, za kterými se musíme vydávat do divočiny? Zároveň je mnoha samotářů (byť mnozí minimálně) finančně zajištěna, takže odpojení od systému pro ně není tak těžké. Další iritující věc je ta, že mnoho samotářů si svou "exkluzivitu" velmi dobře uvědomuje, načež to někdy spadá až do fádní excentričnosti. Také tím, že se jedná spíš o pokec než o nějaký "vážný rozhovor" pak dochází k tomu, že se jedná spíš o monolog a hrne se na nás spousta slov, které bychom vůbec slyšet nemuseli. Autor to mohl ukočírovat, usměrnit, když někdo sklouzl k chrlení balastu. Palán neklade dotazovanému překážky, kvůli čemuž také dost často klouže po povrchu, zásadní otázky ohledně velmi specifické izolace často neklade. Na druhou stranu pak jednotlivé rozhovory působí plynule a některé jsou velmi sugestivní. Pár osob je vskutku zajímavých a zároveň velmi přirozených – třeba tzv. Brouk, který má malou farmu uprostřed polí v Polabí. Tam cítím velkou provázanost s přírodou, zároveň sofistikovaně formulované názory, někdy zas humorně zvlažené frázemi typu "Ty blázne, ti musejí mít mozkovnu!". Podobně na mě zapůsobil bývalý potápěč a chovatel huskyů Petr Lobeč. Někteří bohužel často zabředávají ve spirituálních tématech, což je v této knize všeobecně kámen úrazu. A některé rozhovory jsou téměř nesnesitelné, jmenovitě ten s bratrem Andělem. Obrazový doprovod je moc pěkný, stejně jako ticho, které mnoho samotářů vychvaluje. Jenže právě "momenty ticha" občas v knize chybí, kdyby Palán víc vážil slova a redaktor víc škrtal, mohlo dojít k trochu celistvějšímu obrazu. Spíš než knihu bych si dokázal představit návštěvy samotářů jako dokument – jednotlivé záběry by točily detaily kolem obydlí, nezajímavé pasáže by se osekaly, zároveň by byla zřejmá i akustická odlišnost mluveného projevu. Takhle, hodnoceno velmi subjektivně, je to jenom dobrý.
Lepší než první díl. Kvůli výběru osob, se kterými se rozhovory konaly. Tihle samotáři mi byli bližší a pochopitelnější, inspirativnejsi. Doporucuji všemi deseti!
Na tuhle knizku je potreba se naladit. Respektive ne na ni, ale na protagonisty v ni. Cloveku nemusi bejt kazdej hned sympatickej, a pak s nim cti 60 stranek rozhovor. Ale pri spravnejch podminkach a spravnym tempu mi pak kazdej z rozhovoru neco dal a ukrajovala jsem si po kouskach, jak z velmi chutneho dortu. Doporucuju velmi, libilo se mi to vic nez prvni dil sumavskych samotaru, snad tou rozmanitosti a volnejsim pristupem k tematum. Zaroven me tahle kniha dostavala mentalne na hodne prijemny mista, k nejake si potrebe usebrani se a navratu do prirody. A za to vzdycky dekuju.
Za mě to byly mnohem slabší rozhovory než prvně, zejména kvůli výběru lidí. Už jsem nedokázala najít souznění a pochopení jako u Šumavských samotářů. Hlavně ta poslední ženská byla za hranicí mého prožívání, celou dobu se mi na ni chtělo křičet (jediné, co cením, že místo blázince si vybrala maringotku v Jizerkách a možná to bylo i právě tím, že svůj život neměla determinovaný podobnými okolnostmi jako ostatní, ale že je prostě "jen" nemocná a to mi vůbec nezapadlo do Palánova původního kontextu). A od života našeho jediného poustevníka jsem taky čekala mnohem víc, než že se modlí celý den za všechny lidi na světě. Ne, že by to bylo málo, ale nepochopila jsem jeho rozhodnutí a cestu, kterou si zvolil, přitom je vlastně tak dramatická a ojedinělá.
Rozhovor mám jako žánr ráda a lidé v této knize rozhodně stojí za přečtení a nahlédnutí do pro mě zcela odlišných světů. Pokud jsem něco nepřehlédla, je e-kniha — koupená přes Kosmas — bez fotek, to je poněkud nešťastné.
Stále velmi dobré rozhovory. Ale ne tak dobré jako Raději zešílet v divočině. Zde mi pár zpovídaných lezlo trochu na nervy (poslední rozhovor s paní Karin) nebo mi rozhovory nic moc nedali (Bajza, Zdeňa). Pokud se vám ale líbila první knížka, určitě si najdete svoje. A super fotografie Johany Pešové jsou příjemný bonus.
opět velmi inspirativní rozhovory poskytující vhled do myšlení lidí na úplně jiné vlně (např. poslední Karin). Určitě splňuje očekávání od pokračování. V úvodu autor slibuje, že rozhovory budou vtipnější -osobně jsem se více zasmál u prvního dílu (hlavně s bratry), nicméně i zde je pár vtipných/úsměvných pasáží.
Od ludi k samote a k sebe skrze ticho, prírodu, zvieratá, modlitbu - hlboké a inšpiratívne cesty aj pre čítanie uprostred sidliska. Ako bonus citlivé portréty rozprávačov a rozprávaneho.
Fascinují mě lidé, kteří se nebojí žít nevšední život a vymanit se tím ze systému, proto jsem se těšila na to, jaké příběhy autor odhalí v pokračování knihy Raději zešílet v divočině. Spousta postřehů a myšlenek mě zaujala, přestože ne se všemi souzním, k některým myšlenkám se ale ještě určitě vrátím. Příběhy jsem si dávkovala postupně, než jsem se pustila do dalšího, nechala jsem v sobě právě dočtený doznít. Rozhodně doporučuju k přečtení.
Už z původních Samotářů jsem byla nadšená a měla jsem dlouho o čem přemýšlet, ale volné pokračování je ještě větší paráda. Markantní rozdíl tkví v tom, že protagonisté "Nebeských samotářů" žijí o samotě dobrovolně. A tento zdánlivě drobný detail úplně mění tón celé knihy, vytváří nové podněty k přemýšlení a celkově jsem měla z knihy jiný pocit. Je to sice totéž téma, jenže úplně jinak.
Po predoslej knizke som mala vysoke ocakavania a oplatilo sa. Precitane na jeden dych, opat autor nechal krasne zaziarit ludi, ktorych spovedal. A tie fotky!!! Nadhera. Tesim sa, ze ju vlastnim, pretoze aj len tak si ju otvorit a popozerat fotky je obohacujuce. Nehovoriac o rozhovoroch, ku ktorym sa rada este vratim :)
Omezení formy je jako řez jádrovin, odstraněním většiny větví zakládáte tvar, který je proměnlivý a přitom trvalý v čase. U šumavských samotářů to byl ani ne tak geografický jako literární topos Šumavy coby opuštěného pomezí (Stifter, Klostermann...) a samozřejmě šťastná ruka při výběru protagonistů. Zpovídání se potom točilo kolem volby samoty, představa divoké krajiny se doplňovala s mentálními krajinami samotářů. Obávám se, že ve "dvojce" se to zcela nepodařilo. Rozšíření prostoru sice umožnilo Palánovi najít skutečné samorosty, o kterých nepředpokládal, že by mohli existovat, jejich literární spolčení je však mnohem nahodilejší, osudy i výpovědi netvoří přehlednou mozaiku. Někteří respondenti evidentně nemají zájem cokoli sdělit a zařazeni jsou pouze pro své unikátní postavení (Anděl), jiní reprezentují typ každodennosti sociálního okraje, aniž by v nich zahořela zvláštní jedinečnost (Provázková, Sátora). Palán si to zřejmě uvědomuje a snaží se nesourodý materiál sešít hledáním vztahu ke spiritualitě, což na mě působí místy násilně. Na druhou stranu pestrost příběhů je sama o sobě hodnotou. Přinejmenším jde o citlivý pokus o byť nestejně úspěšné sondy do oblastí, kde bychom poklady lidského myšlení nehledali. Jsou tam i pasáže, kdy se člověk ze srdce směje, drobná satori z uznání prostoty jako léku na existenciální problémy civilizace.
Po dočtení druhé autorovy knihy v této volné sérii mi v hlavě vrtaly naprosto stejné otázky, jako u dílu prvního. Bylo jen zábavné dozvídat se o lidech, se kterými asi nikdy nepřijdu do kontaktu, nebo mi kniha dala něco něco víc? Jelikož se tato otázka v mé hlavě opakovala, ubírám oproti šumavským samotářům jednu hvězdu. U samotářů mi přišlo, že je téma - žití na Šumavě - skvěle spojovalo. U této knihy mi nějaký jednotící prvek chyběl, i když autor hned na začátku vysvětluje, že ho příběhy mít nemají. Hodně jsem se těšila na rozhovor s českým poustevníkem bratrem Andělem, ale ten mě ve výsledku zklamal asi nejvíce. Naopak se mi líbily dva ženské rozhovory. Co musím ocenit hodně, jsou skvělé fotografie Johany Pošové.
"Být sám v přírodě, pokud to není ze zoufalství a ve vyhnanství, je pobytem ve středu. Člověk je součástí přírody, jen, řekněme, taková její lehce zvrhlá součást. A když se dostává k původnějším věcem, tomu, jak to fungovalo dřív a jak to hezky funguje i bez něj, tak se ocitá blíž nenásilného a přirozeného běhu věcí. ... Někteří lidi říkají, že hledají klid v přírodě, nebo v tom, čemu se říká samota. Já mám radši slovo mír. "
Děkuji za filozofický a duchovní pohled ze života samotářů.. a také za jakýsi návrat zpátky k sobě. Nejvíce se mě dotkl a pohltil poslední rozhovor s Karin - "Mým záměrem je, i když nevím, jestli to jde, aby byl celý život modlitbou.".
3,5* Četla jsem knihu fyzicky (kvůli fotografiím), ale zároveň i ušima, ani tentokrát (jako i u předchozí knihy Raději zešílet v divočině) se bohužel nehlásím ke skupince absolutních nadšenců z knihy. V této knize si cením, že jsou rozhovory dělány se samotáři v rámci celé České republiky, má to takovou zajímavější vypovídají hodnotu. Také se mi líbila rozmanitost oslovených osob, jejich postoje, víra, názory, atd. Fotografie jsou také velmi povedené. Zároveň ale vím, že kniha ve mě nic nezanechá, za týden, dva, už mi příběhy budou splývat a myšlenky se mi k ní také vracet nebudou. Za mě tedy úplně knihu doporučit nemůžu, ale zároveň jsem ráda, že jsem si ji přečetla :-)
Četl jsem hned po Šumavských samotářích, jejichž texty byly o trochu lepší a fotky o trochu horší. V první knize byl jasně daný rámec, Šumava a samota. Ve druhé je sice rámec taky, ale širší. Jsou tu lidé, kteří žijí v odloučení, v odloučení mimo zimy nebo jsou rovnou na facebooku. Trochu mi to přišlo méně zajímavé, než první kniha.
Dávam 4*, ale skôr 3,5. Polovica ľudí a ich príbehov/postojov zaujímavých, hlavne časti o chovaných zvieratách ❤️. Polovica pre mňa nudná až takmer nedočítateľná. Nie som moc na vyblúznené duchovno, takže čiste osobné ne/preferencie. Každopádne, kniha ma vyhnala do Bielych Karpát, za čo som vďačná :-)
This entire review has been hidden because of spoilers.
Druhý díl rozhovorů s lidmi, kteří se z různých důvodů stáhli ze společnosti, leckdy vypadli úplně ze systému a uchýlili se do samoty, se mi líbil více než díl předchozí. Výběr samotářů je pestřejší a zajímavější a grafická stránka je prostě nádherná!
‘Mým záměrem je, i když nevím, jestli to jde, aby byl celý život modlitbou.’ V duchu této věty se nese další sbírka rozhovorů Aleše Palána se samotáři a stojí za přečtení a především zamyšlení. Číst ji v době covidové je ještě zajímavější.
Po Raději zešílet... Už jsem věděla, do čeho jdu. Mě tyhle sondy do jiných životu prostě baví. Ne že bych se vyloženě inspirovala a šla bydlet do maringotky, ale baví mě přemýšlet o tom, jak svobodu vnímáme každej trochu jinak. Ježíšek už dostal tip na Návrat do divočiny.
Konečně jsem zase schopná číst, tak jsem dorazila dva poslední rozhovory z téhle skvělé knížky. A musím říct, že se mi tahle kniha líbila víc než Raději zešílet v divočině, rozhovory mi až na výjimky víc sedly. Teď se těším na třetí knížku rozhovorů...
Voľné pokračovanie prvej knihy. Záleží od čitateľa, či sa s názormi jednotlivých samotárov stotožní alebo nie, v každom prípade je to zaujímavé čítanie o živote a názoroch ľudí, ktorí sa vymykajú spoločenským štandardom. Spracovanie knihy a fotky sú top.
nabita nadsenim ze Sumavskych samotaru jsem se vrhla do Nebe. bohuzel se mi zda, ze knizka uz jenom zdima ten koncept, ale spojujici myslenka jako v prvni knizce chybi. mozna mi jen min sedli respondenti, kazdopadne jsem knizku docitala spis proto, abych ji docetla, nez z chuti otacet stranky.
Nádherná kniha. Donutí člověka zastavit a přemýšlet. Přemýšlet jestli to, jak žije je to, jak má žít a jak chce žít. Děkuji Aleši Pelánovi za inspirativní setkání se samotáři a za jeho úžasnou práci!
Prvnímu dílu jsem dal bez keců pět. Tady, i když zrovna druhé pokračování si odneslo Magnesii, mi něco chybělo. Možná svébytnost. Možná fakt, že jsem měl dojem, že většina účastníků se vlastně mezi opravdové samotáře tak úplně nepočítá. Kdoví. Třeba jen vyprchalo kouzlo okamžiku.
Nádherné a ve vztahu k šumavským samotářům se mi zdá i o něco pestřejší - jak krajinou, tak příběhy. Ne pokaždé je rozhovor o specifické životní filozofii jednoho ze samotářů, ale spíše jen o životě. O obyčejném životě. A to mě přijde autentičtější a kouzelnější (nevím ovšem jestli u mě nepřevládá nějaký pofidérní zbytek romantismu, protože v mnohých případech pochybuju, že by to vnímali sami samotáři stejně). Obzvláště se mi zaryl pod kůži rozvor s paní z člověčí. Možná už jen proto, že je to blízko karlovic. A možná taky ne. A hlavně, přenádherný fotky, kterých se nemůžu vynadívat.