Čeňkovi už jsou tři roky, plínky zkušeně vyměnil za nočník a fotrovi na mateřské nastává podle všeho idylické období, kdy péči o hyperaktivní dítě převezme školka. Že by konečně nastal čas, kdy bude moci provozovat své koníčky a myslet trochu i na sebe? Nebyl by to ale Čeněk, který svůj smysl pro vytváření domácího pekla dovedl téměř k dokonalosti, aby každou situaci nedokázal přetvořit v nový druh utrpení. A nebyl by to jeho fotr, aby i tu nejšílenější situaci neuměl jaksepatří sarkasticky převyprávět.
Deníček je už letitá klasika mezi mladými rodiči. Vzpomínám si, jak jsem jako čerstvá matka četla první dva díly, řehtala se jako hovado, a cítila s Landsmanem nepopiratelnou duševní spřízněnost.
Bohužel, třetí díl (který je stejně jako předchozí dva sbírkou úvah a esejů na téma jak brutální vopruz někdy je být rodičem a partnerem) už je trochu jako zaseknutý kolovrátek. Opakovaný vtip už napopáté tak vtipný není.
A příhody o přeměřování pindíků nejsou vtipný nikdy, sorry. To už je hodně pokleslej humor.
Nicméně se ukázalo, že knížek o Čeňkovi a Moderním fotrovi, které jsem ještě nečetla, je ještě dost a určitě se do některé ještě pustím. S fotrem na dovolené, s fotrem v karanténě, nebo Deníček moderního páru. Tak uvidíme.