Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?
Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.
Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…
Alena Mornštajnová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román Slepá mapa, který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014.
Říct, že toto je hezká kniha dost dobře nejde. Ta kniha je šílená. Je plná zla, zlosti – odosobněného, i osobního. Je plná postav, které mají nějakou svou představu o životě, která se však střetává se zběsilým letem dějin.
Celé se to ale motá kolem titulní postavy, přestože zpočátku se zdá, že Hana bude jen jednou z mnoha postav. Čím více příběh pokračuje, tím sílí její význam a stává se, po právu, postavou nejen titulární, ale hlavní. Každá ze tří částí je vyprávěna jinou postavou a každá se vlastně odehrává v jiné době.
Alena Mornštajnová má lehké pero a nebývalou schopnost vyprávět příběh tak, že se s otevřením knihy okamžitě stanete jeho součástí. Bohužel je stejně sugestivní i při líčení hrůz, které potkaly hlavní hrdinku a tak celou druhou knihu budete zažívat pocity, které mají do „hezkého počtení“ opravdu daleko.
Kniha svou úvodní lehkostí svádí k tomu, aby byla vnímána jako odpočinkové čtení do vlaku, na pláž nebo jako vítaný doplněk mateřské dovolené. Svou druhou částí ovšem kniha dává čtenáři facku a nutí ho prožívat to, co na začátku nečekal.
Přesto si myslím, že takových knih je třeba. A když už taková kniha vznikne, měla by ukrývat jazykový a stylistický klenot. Soudím, že Aleně Mornštajnové se to velmi povedlo.
Je 20 hodin a 23 minut a já jsem právě dočetla poslední stránku... a chce se mi brečet, na hrudi cítím hroznou tíhu, tahle kniha... dávám pět hvězdiček a přitom bych nejraději celý tenhle příběh hned zapomněla.
Ten způsob, jakým je tahle kniha napsaná je skvělý, jakoby všechny ty postavy stály kousek ode mě... ale ta tíhá, která po celou dobu leží na Haně... nějak se jí teď nemůžu sama zbavit.
„Моите очи бяха видели толкова много, че се бяха скрили дълбоко, дълбоко в очните ями и бяха покрити от тежките клепачи...
„Госпожице Ханичка....“
Да, някога бях госпожица Ханичка. А после се превърнах в жълта звезда, в транспортен номер седемдесет и девет, във временен жител на Терезин, а накрая в шестцифрено число в Освиенцим“
Ето това е една от книгите, за които ми се иска да изкрещя : "Хей, хора, прочетете я! Уникално, не, просто нечовешки добра е!“. За тези книги в Goodreads си имам специален рафт „All-Five-Stars” , защото понякога не е достатъчно само да сложиш петте звезди на книги, които са НАД тази оценка. „Хана“ е разтърсваща сага за семейство чешки евреи преди, по време на и след Втората световна война. Бих определила книгата като много "женска", тъй като повечето герои са жени и по това до някъде напомня на "Полубрат". Мъжките персонажи, доколкото изобщо присъстват, или умират рано и абсолютно нелепо, или са живи, но бледи и безпомощни сенки, или заминават в чужбина пред надвисналата опасност от война, или са колебливи мухльовци-опортюнисти, на които (честно!) ти се иска да им фраснеш една по муцуната.
За сметка на тях женските образи са ярки, силни, запомнящи се. Главният образ, около който гравитира цялото действие, е , разбира се , Хана – обикновено еврейско девойче от малкото градче Мезиржичи в Моравия, имало участта да се роди в сложно време. Хана и нейната майка Елза са движещата сила на цялото действие. Техните избори, съмнения, нереализирани очаквания и несбъднати надежди са определящото в този роман. Всъщност като се замисля това е роман за силата на избора и за трагичните последствия, които може да има той.
Хана, Елза, Роза, Мира... Всички те са пълнокръвни образи, докато четеш книгата наистина живееш и страдаш с тях. Дори и второстепенните героини като баба Грета, Ивана Житкова, Людмила Караскова, Ярка са изградени така, че ти остават в съзнанието.
Войната... Да, тя присъства, но стои до голяма степен някак зад кадър. Макар, че е времевият фон, на който се развива действието, ужасите ѝ са предадени на много по-фино ниво, отколкото в другите книги,които съм чела за Втората световна война. Тук хитлеристите не присъстват или по-скоро присъстват, но някак безплътно, звуково (Schnell! Schnell!). Жестокостите на войната са предадени преди всичко чрез отношенията между лагеристките в Терезин, оскотели от глад и нечовешки условия до тотална деградация на личността...
Това е и роман за завръщането на оцелелите от ада. На беззъбите, на побелелите едва на 26 години мъченици, на уморените човешки развалини... За степента на способност или неспособност да забравиш преживяното, да се върнеш към нормалността, да се впишеш в едно общество, което никога няма да разбере ужасът на това, през което си минал.
Изключително човешка книга! Книга , в която няма нищо излишно, нито ред, нищо, за което да си кажеш – Ето това можеше да е другояче. Литература на изключително високо ниво!
Това е най-добрата книга, която прочетох през тази година за момента.
Wer meint, alle Geschichten vom Holocaust seien schon erzählt und sich irgendwie im Prinzip total ähnlich, der wird mit diesem Roman wieder einmal eines Besseren belehrt. Ich bin restlos begeistert und total hingerissen von dieser Familientragödie, die auf wahren Begebenheiten basiert. Es verwundert überhaupt nicht, dass diese bei ihrem erstmaligen Erscheinen 2017 auf Tschechisch zu einem Bestseller avancierte. Nun wurde sie auch endlich ins Deutsche übersetzt.
Die Leser werden unvermittelt ins Jahr 1954 mitten in eine Katastrophe geworfen. Was für eine furchtbare Eröffnung eines Romans! Das Mädchen Mira wird am Geburtstag der Mutter bestraft, weil es am Fluss gefährlich mit dem Eis gespielt hat und hineingefallen ist. Sie darf die Festtagsmehlspeise nicht essen. Diese war leider mit Bakterien vergiftet, hat bei der Familie Typhus ausgelöst und fast alle sterben: Vater, Mutter, Geschwister Tante, alle müssen ins Krankenhaus und plötzlich ist die Protagonistin ganz allein.
Sie kommt bei der Freundin ihrer Mutter unter, deren zwei Kinder sie mobben und sogar beseitigen wollen. Auch der Mann der netten neuen Pflegemutter will sie überhaupt nicht haben, er hegt einen unglaublichen Groll gegen sie, den sie sich nicht erklären kann. Als die Situation in der Pflegefamilie eskaliert, kommt heraus, dass nicht nur die Protagonistin Mira, sondern auch Tante Hana das Typhusmassaker überlebt hat. Nun muss Mira sehr widerstrebend bei der komischen Tante Hana leben, die nach Monaten gesundet ist.
Allmählich wird klar, warum Tante Hana so wunderlich ist. Sie hat ein derart tiefes Trauma, das sie kaum ihr Leben bewältigen lässt und eine tätowierte Nummer am Arm: Sie war im KZ. Mira arrangiert sich allmählich über die Jahre mit Hana und ihren psychischen Problemen, fast sorgt die Nichte für die erwachsene Tante, als wäre sie ein unmündiges Kind. Als Mira nach Jahren in der Schule wieder auf die zwei Kinder der Pflegemutter trifft, ist das Mädchen noch immer ein böser Mensch und eine waschechte Antisemitin, der Bruder wird aber ihr Geliebter. Der ehemalige Pflegevater ist strikt gegen diese Beziehung.
Im Folgenden beginnt die tragische Lebensgeschichte Tante Hanas und der gesamten Familie von Mira. In einer Rückblende werden die Jahre ab 1933 aufgerollt, als Hana und ihre jüngere Schwester Rosa noch wohlhabende, hübsche, lebenslustige junge Mädchen mit hochfliegenden Plänen sind und sich in Tschechien durch Adolf Hitler allmählich alles ändert. Der Antisemitismus und dadurch der Druck auf die jüdische Familie steigt enorm, einige erkennen die Gefahr, Hanas Mutter will sie anfänglich nicht wahrhaben.
Als die Mutter sich endlich entschließt, zu emigrieren, hat sich Hana unsterblich in Jaroslaw verliebt, der sie angeblich heiraten will. Aus diesem Grund und in jugendlichem Leichtsinn verbummelt sie den Passantrag für ihre Schwester Rosa, sie will nicht nach England auswandern, sondern ihren Liebsten ehelichen. Dadurch, dass die tschechischen Juden durch die Situation in Deutschland ja schon antizipieren konnten, was passieren wird und sie der Holocaust nicht so wie ein Keulenschlag traf, gibt es da noch eine weitere, besondere Form von Schuld der Opfer, nämlich jene, die Familie ins Unglück gestürzt zu haben, weil man egoistisch und bequem war und nicht wahrhaben wollte, was passieren wird. Dieser Schuld muss sich Hana zusätzlich stellen: alle bis auf ihre Schwester Rosa, die den Holocaust gut überlebt hat, durch ihre Verschleppungstaktik mit dem Pass in den Tod geschickt zu haben.
Die wesentlich größere Schuld trifft aber Hanas Liebsten, einen unsäglichen Feigling und Lügner, der schon zu Beginn, als sich die Zeiten ändern, nichts mehr mit einer Jüdin zu tun haben wollte, ihr aber dennoch Liebe und Unterstützung vorgaukelte und sie bezüglich Heiratsversprechen hinhielt. Heimlich hat er sich schon längst aus der Beziehung verabschiedet, er erfindet Ausflüchte, warum er sie nicht besuchen kann und hat sich hinter ihrem Rücken bereits mit ihrer besten Freundin verlobt, die keine Jüdin ist.
Es ist so rührend und herzzerreißend zu lesen, wie an Hana das Pech und der Fluch klebt, all ihren Liebsten und sogar den wahren Freunden den Tod zu bringen, aber selbst immer wie durch ein Wunder zu überleben. Das ist kein Glück, sondern eine besondere Plage. Nach der Befreiung aus dem Konzentrationslager ist es vor allem diese Schuld, mit der die Tante nicht zurechtkommt und die sie komplett erstarren lässt.
Das war nun noch nicht die gesamte Geschichte, denn die Verwicklungen in der winzigen Kleinstadt, die Beziehungsgeflechte und die schicksalhaften Episoden, gehen noch viel weiter, als es ursprünglich erscheint. Fast könnte man meinen, in diesem Roman wurde dramaturgisch derart unglaubwürdig an der Schicksalsschraube gedreht, um die Geschichte durch Übermaß an Tragödie noch mehr zu dramatisieren. Wenn dann aber offenbar wird, dass dieser Roman auf wahren Gegebenheiten basiert, kann man nur noch feststellen, die wahren Dramen schreibt eben das Leben. Als alles aufgedeckt wird und alle Handlungsstränge zusammenwachsen, nachdem die gesamte Story noch furchtbarer wird, als sie ohnehin durch den Holocaust schon war, überwindet die nun alte Tante Hana in der Gegenwart ihren Fluch und ihr schreckliches Trauma und beschert dem Roman auch noch ein kleines Happy End zusammen mit ihrer Nichte Mira.
Neben der grandiosen persönlichen Familiengeschichte beleuchtet der Roman auch punktgenau das Leben und das Kippen der politischen Stimmung in der beschriebenen tschechischen Kleinstadt. Verdeckter Antisemitismus und offener Judenhass, anständige, mutige Menschen die versuchen, Juden zu retten, Kollaborateure und Kriegsgewinnler, glühende Nazis und Duckmäuser zeichnen einen detaillierten Mikrkosmos der Kriegszeit in Tschechien, der bis in die Gegenwart und den wieder aufkeimenden Antisemitismus zu Zeit des Ostblocks reicht. Sprachlich überzeugt dieser Roman zudem vollends, ein Lob auch an die sehr gute Übersetzung (deren Urheberin der Wieser Verlag immer sehr charmant und wertschätzend gleich unter der Beschreibung der Autorin recht ausführlich mit Biografie erwähnt).
Fazit: Sensationell! Großartig! Dramatisch! Glaubwürdig! Berührend! Wichtig! Ein Roman über den Holocaust und dessen Folgen, den die Welt unbedingt noch gebraucht hat. Für mich ein absoluter Buchstoffhöhepunkt dieses Jahr.
K Haně jsem přistupovala s ohromným očekáváním, to je třeba zdůraznit hned na začátku. Po tolika nadšených reakcích jsem měla dojem, že se musí jednat o knížku, která mě zkrátka a dobře emočně rozloží. O něco, na co budu vzpomínat ještě v 80 ve své letní rezidenci na Marsu.
A ono... ne tak docela.
Hana je bezpochyby zajímavě a čtivě napsaná. Obě hlavní postavy jsou sympatické, a čtenáři přirostou k srdci. Zároveň se jedná o knihu zpracovávající velmi silná a emočně náročná témata, a některé pasáže se opravdu nečtou lehce.
Na druhé straně se nemohu zbavit dojmu, že Hana nijak zásadně nevybočuje z řady jiných románů zabývajících se problematikou holocaustu, a navzdory velmi čtivému způsobu vyprávění si v této literární kategorii vybavuji hned několik knih, které na mě zapůsobily více.
Dlouho jsem přemýšlela, čím to bylo. Tím, že se v knize i přes popisovanou problematiku neobjevila ani jedna extrémně násilná scéna (jako například v knize Smrt je mým řemeslem)? Ne, to nebude ono. I když se autorka při popisu utrpení v koncentračním táboře vyvarovala popisu extrémních situací, výsledek je tíživý až až.
Nebo je to tím, že prakticky od prvních několika kapitol víme, jak to s Hanou a ostatními dopadne? I to jsem nakonec zavrhla. Právě určitá nelinearita vyprávění pro mě totiž nakonec příběh vynáší k lehkému nadprůměru. Vlastně za nejsilnější moment knihy považuji posledních několik stran, kdy dojde k odhalení, které vrhá úplně nové světlo na první část příběhu.
Osobně si myslím, že největším problémem Hany je obrovský záběr náročných témat, která se snaží zpracovat na poměrně malém prostoru.
- Tyfová epidemie - Holocaust - Ztráta blízkých - Vztah Mira x Hana
Snahou obsáhnout vše nakonec dochází k tomu, že ani jedno z témat nedostává dostatek prostoru. Situaci komplikuje i to, že se příběh zaměřuje na několik generací, a jedná se tak o jakousi rodovou ságu na velmi omezeném počtu stran. Ve výsledku to vytváří dojem, jako byste osudy postav, jakkoli pohnuté, sledovali z rychlíku.
Osobně bych si Hanu pravděpodobně výrazně více užila, pokud by byly její tři části rozděleny do tří samostatných románů. Tak, aby v té sérii tragédií dostali více prostoru taky lidé.
Knihy na podobné téma, které (osobně) doporučuju více:
Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové.
Osim što je ovo priča o holokaustu, sudbina je ta koja ima važnu ulogu u cijeloj priči koja je zapetljala živote i dokazala koliko je bitna za širu okolinu, ne samo za osobu čijeg se života tiče. Što se sve desilo, kome, kako i zašto u teškim vremenima samim po sebi, te da doznate o čemu „baljezgam“, predlažem da potražite sami između ovih korica i oduševite se poput mene.
Kamēr cilvēkos dzīvo stāsti, tie jāizstāsta. Stāsti par to, ka cilvēki izsūtījuma apstākļos varbūt pat gribēja nomirt, bet nemācēja. Varbūt paši neticēja, cik stipri ir. Daži – tik stipri, ka atgriezās. Kā Hana, čehu rakstnieces Alenas Mornštajnovas grāmatas “Hana” titulvarone, kuru patiesībā būtu pretrunīgi raksturot kā stipru, jo no izsūtījuma viņa atgriezās tik salauzta, cik salauzts dzīvs cilvēks var būt. Un tomēr... dzīvoja.
Přijde mi to vůči Mornštajnové až svým způsobem neuctivé, ale já si nemohu pomoci, že chtě nechtě si jí řadím do škatulky "valašský Jiří Hájíček meets Irena Dousková". Na druhou stranu není aktuálně v tuzemsku příliš lepších krabiček, kam být hozen.
Je nepopiratelné, že autorka má cit pro jazyk, tempo a především postavy. Ovšem zároveň těch tragédií, srdceryvných momentů a osudových náhod je trochu moc. Samozřejmě v knize odehrávající se na pozadí velkých dějinných tragédiích jako holokaust, padesátá léta či epidemie tyfu se s tím do určité míry počítá, ale tady je to místy příliš. Podtržené je to navíc malým rozsahem a tempem čili to, co by se v mnoha set stránkové sáze rozmělnilo, zde bije na tři sta stranách do očí. Je hezké, že se autorka inspiruje skutečnými osudy, ale takhle "na hromádce v jedné rodině" už to tu a tam zavání nemístným tlačením na pilu. Méně je mnohdy více a tady by ubrání "o jednu antickou tragédii" prospělo. Nebo roztažení (samozřejmě smysluplné) toho samého na větší porci stran. Nejvíce na škodu je pak závěrečná pasáž z pohledu samotné Hany; je doslovná, nadbytečná a hlavně jde jasností vyjadřování i myšlenek proti veškerému jejímu předchozímu vystupování. Tohle šlo (a chtělo to) napsat mnohem více zohledňující její stav(y).
Každopádně opakuji, že napsané to je jinak skvostně, citově to jednoho nenechá chladného (jakkoli se dotyčný místy cítí poněkud vydírán) a živoucí postavy to utáhnou za všech okolností. Osobně mi pak nejvíce sedla úvodní civilní pasáž epidemie tyfu nevinným pohledem raubířské holčičky prvním stupněm povinné. Mrazivě úderné a působivé skrze naivní dětský pohled; podobný přístup zkoušejí mnozí, ale málokdo ho umí. A Mornštajnová ho umí.
Задъхваш се от мащаба на трагедията, от така майсторски пресъздадената картина на безчовечност, на оскотяване, причинено от едни хора на други. Скърцаш със зъби и се бунтуваш срещу еснафщината, срещо дребните душици, които живеят сред нас, които и днес са сред нас; стискаш юмруци в безсилие да промениш миналото – именно това е, именно това е усещането от сблъсъка с тази тема, с тази ужасно горчива тема. Безсилие да промениш миналото. Да можеше, сигурен съм, Алена Морнщайнова би го направила. Би върнала онзи влак с 1000 деца, поел към пещите на Освиенцим. Би спряла стрелките на часовника, би обърнала колелото на историята. Но и тя не може, уви. Вместо това е направила най-доброто, което е по силите на един талантлив писател – вложила е сърце и душа, за да ни подари една история, която дълго ще отеква в съзнанието на всеки читател, докоснал се до нея. История, която не съди, не заклеймява, а оставя да направят своето човешките действия и бездействия, изборите, които правим, писмата, които не изпращаме, решителността, която ни липсва, случайностите, които обръщат пътните знаци на животите ни.
"Hana" bija vērtīgs papildus ilustratīvs materiāls iepriekš izlasītajai franču autora Lorāna Binē lieliskajai grāmatai "HHhH", tikai šoreiz notikumi Čehijā ir attēloti nevis pamatā no iekarotāju vācu nacistu skatījuma, bet gan par pašu čehu un Čehijas ebreju dzīvi, diemžēl neizbēgami ieskaitot arī cilvēka prātam neaptveramo holokaustu.
Spēcīgi un sāpīgi, jo Hanas sapņus par laimīgu dzīvi mierpilnajā un savstarpēji draudzīgajā Čehijas pilsētiņā Meziržīčē nežēlīgi iznīcina to laiku pasaules vēsturiskie notikumi un ar tiem cieši saistītā mīļu cilvēku nodevība.
Za zaslanie knihy v úvode ďakujem vydavateľstvu Aktuell. Občas mám chuť prečítať si niečo iné, čo zvyčajne nečítam a vzhľadom na vysoké hodnotenie, prišiel čas na Hanu. Nechcem byť ku knihe veľmi kritická, ale po jej prečítaní sa vrátim naspäť k fantasy. Príbeh Hany a jej rodiny popisuje prierez tromi generáciami žien, ktoré si zažili svoje. Od detských dobrodružstiev, po malé tragédie, až po tie veľké. Kniha je rozdelená na tri časti a v každej z nich sa máme možnosť dozvedieť časť rodinného príbehu a najmä detaily, ktoré vplývali na vývoj situácie. Ako môže jedno detské huncútstvo ovplyvniť celý život? Ako ho dokonca môže zachrániť? Ako jeden neposlaný list zmení osudy celej rodiny? Ako prežité útrapy ovplyvnia zvyšok života? Tak týmto detailom sa venuje príbeh Hany, a to od doby pred jej narodením až do roku 1963. Napriek skutočnosti, že kniha rozoberá zložité témy, utrpenie postáv išlo mimo mňa. Neviem, v čom bola chyba, ale nedokázala som to s nimi prežívať. Iba som si to prečítala, otočila stránku a pokračovala ďalej. Určite si kniha našla svojich čitateľov, ale ja sa k ním neradím a autorke sa budem radšej vyhýbať.
Viena no labākajām pēdējā laikā lasītajām grāmatām. Neapšaubāmi. Prieks atklāt interesantu un neticami talantīgu rakstnieci, kurai pilnīgi noteikti ir, ko teikt. Vairākas būtiskas epizodes šajā vēstījumā izstrādātas un pasniegtas tā, ka lasītājam vai elpa aizraujas. Daži skopi vārdi, bet kāds efekts! Protams, ja ļoti gribētos piekasīties, varētu norādīt arī uz pāris strukturālām problēmām un vēl dažiem nebūtiskiem sīkumiem, bet - vai tas tiešām jādara? Saulītei arī ir plankumi, un daiļām dāmām - vasarraibumi uz deguna. Ļoti gribētos palasīt arī pārējās Mornštajnovas grāmatas.
Geniální kniha. Příběh rodiny a jejich osud během druhé světové války je v knize tak dokonale popsán, že vám při každém zlomovém momentu běhá mráz po zádech. Miluji retrospektivní vizi, během které odkrýváme to, co nám nebylo na začátku jasné. Zjišťujeme i ty nejmenší detaily, které v osudu rodiny hráli důležitou roli. Pokaždé, když knihu dočtu a další dny nad ní přemýšlím, vím, že opravdu stojí za to. Všem vřele doporučuji!
"Понякога си представям душата като глава, бяла глава, от която се отделя захарта. С всяко страшно нещо, което се случва в живота, се отчупва парченце от главата. И така тя става все по-малка и по-малка, докато един ден от нея не е останало нищо."
През лятото на 1945 г. Хана е 26-годишна старица, с напълно побеляла и оредяла коса, беззъба, с възпалени стави и празен поглед. Девет години единствената й оцеляла близка - по-малката й сестра Роза, ще се опитва да я върне в света на хората, към който Хана не желае да се връща. Хана е о��еляла от Терезин и Освиенциум, а по нейна вина от Изток никога не се завръщат мама Елза, дядо Бруно и баба Грета.
Връщането в родния Мезиржичи, Чехословакия, е всекидневно няпомняне за загубите, съжаление за изпуснатите шансове за бягство, онова отложено изпращане на писмо, след което визите за Англия все пак идват, но твърде късно.
Книгата е написана на учудващо лек, прям и четивен стил, без излишен сантимент, но последните 30 страници бяха толкова тежки и сгъстени, че ги четох с часове. Описанията на вегетирането в концлагерите се конкурира с това за следлагерното ежедневие на този жив труп, в който се превръща красивата, жизнена и грижовна Хана.
Женската гледна точка в романа е доста силна, добре прокарана и издържана. Спъна ме малко странния превод и многобройните печатни грешки. Корицата, напомняща картина на Шагал, е подходяща метафора за загубата на вътрешния център, на душата, и онова ядро, което ни прави част от живота на другите.
Sākumā biju ielikusi tikai 4 zvaigznes, bet nu esmu pārdomājusi un lieku visas piecas. Jo grāmatas stāsts ir tā vērts. Man patīk Pētergaiļa prakse, pievilināt lasītāju, publicējot grāmatas fragmentu (lasi, sākumu) https://issuu.com/petergailis/docs/hana_fragments. Autore sākotnēji iemidzina lasītāja modrību ar deviņgadīgās Miras stāstu – traģisku, bet ar bērna vieglumu. Īstenībā visa grāmata ir pilna ar traģismu. Viegli uzrakstītu traģismu. Holokausts caur ebreju ģimenes prizmu. Varētu teikt, grāmata par vienas ebreju ģimenes cilvēkiem mazā Čehijas pilsētiņā, par attiecībām un sadzīvi ebreju ģimenē, par Čehijas okupāciju un vietējo čehu attieksmi pret ebrejiem, par nāvi un izdzīvošanu vai izdzīvošanu un nāvi geto un koncentrācijas nometnē, par sasaistītiem likteņiem pirms un pēc kara, par iemīlēšanos un vilšanos, par attiecībām, par bērniem. Grāmata ir smaga un viegla vienlaicīgi. Raitais stāstījums, brīžiem pilnīgi sadzīviski sīkumi, vēlme izzināt ko vairāk par deviņgadīgās Miras saknēm un likteni – tas viss dzen uz priekšu. Vissmagākā ir Hanas daļa, bet stāstījuma lēkāšana laikā palīdz nepagurt zem viņas izdzīvošanas stāsta. Nedaudz vairāk šeit: https://lililasa.wordpress.com/2019/0...
“Teto?” Chvili trvalo, nez se ke mne otocila. “Co to znamena byt Zid?” Mlcky se na mne divala, pak polozila nuz, vyhrnula si rukav a odhalila dlouhe cislo vytetovane na predlokti. A potom se zvedla, ani si neumyla ruce umazane od brambor a zase odesla do sveho pokoje.
Kolko smoly dokaze zazit jedna rodina? A kolko rodin to tiez zazilo?
Nemam slov k tejto knihe, mozno napisem viac, ked predycham.
Nevarēju izšķirties - četras vai piecas. Grāmatu par šo tēmu tik daudz. Tomēr beigās nosvēros par piecām, jo reti, kurš domā par to, kas ir pēc tam. Visas pasakas parasti beidzas ar kāzām, pārdzīvotais - ar paša notikuma beigām. Bet tiem cilvēkiem taču ir jāturpina dzīvot arī pēc notikuma! Kā dzīvot ar šo pieredzes bagāžu - tas ir labs jautājums.
"Ich konnte nie begreifen, warum sich Menschen nicht dafür interessieren, was vor ihrer Geburt passierte, warum sie nicht ihre Eltern und Großeltern ausfragen, wie sie gelebt haben, womit sie zufrieden sind und was sie anders machen würden, wenn sie könnten." - Alena Mornštajnová, "Hana"
Mähren, Tschechien, Februar 1954: Als das Eis auf dem Fluss zu tauen beginnt, hält es die fast neunjährige Mira für eine ausgesprochen gute Idee, einen Ritt auf einer Eisscholle zu wagen. Völlig durchnässt und unterkühlt kehrt sie nach Hause zurück - und heimst ein riesen Donnerwetter von ihren Eltern ein. Zur Strafe darf sie tags darauf am 30. Geburtstag ihrer Mutter Rosa keinen Spritzkringel zum Nachtisch essen, was so weitreichende Folgen hat, dass es ihre Welt zum Stillstand bringt und sie für immer eng an ihre spindeldünne, stets Schwarz tragende Tante Hana bindet. Nach und nach lernen sich Hana und Mira besser kennen und Mira beginnt zu verstehen, warum ihre Tante sich so schwer im Leben zurechtfindet, und was das leise hinter ihrem Rücken gewisperte Wort »Jude« bedeutet.
Über drei Generationen hinweg entspinnt sich Alena Mornštajnovás Roman "Hana", aus dem Tschechischen übersetzt von Raija Hauck, der auf Teilen ihrer eigenen Familiengeschichte beruht. Höchst einfühlsam und fesselnd erzählt sie von durch Liebe, Leid und Verrat verbundenen Familien, von Freundinnenschaften, die teils zum Überleben, teils zum Verderben beitragen, und von den Schrecken des Nationalsozialismus, alles eingebettet in den historischen Verlauf der Weltgeschichte.
Mornštajnová lässt nacheinander die Frauen der jüdischen Familie Helerová zu Wort kommen, von 1933 bis 1963 erzählt sie den Roman aus der Sicht von Mira, ihrer Großmutter Elsa und schließlich ihrer Tante Hana. Mit viel erzählerischer Eleganz berichtet sie von Hoffnung und unsagbarem Schmerz, von den Abgründen unserer Geschichte, von Schuld und unerwarteter Hilfe. Alena Mornštajnová schreibt gegen das Vergessen an, sie findet Worte für das Unbeschreibliche und lässt in eine Geschichte eintauchen, die gedanklich auch lange nach dem Lesen noch beschäftigt. Für mich ist "Hana" ein Lesehighlight, ein Buch, das ich kaum zur Seite legen konnte und das mich sehr mitgenommen hat.
Još jedna knjiga o Holokaustu? Da,no Hana ne govori samo o onome što se dogodilo tijekom Drugog svjetskog rata, kakva su se neizreciva zvjerstva svakodnevno događala i kako su brutalno ljudski životi načeti, osakaćeni ili prekinuti. Hana progovara o razdoblju mira, svakodnevnom životu prije tih stravičnih događaja i zločina,ali i o nastavku života nakon rata, barem njegovu pokušaju. Preživljavaju li samo oni željni života? Hana je bolan dokaz da to nije slučaj. Njezin sretan život naprasno je prekinut stravičnim događajima. Kao i svi ostali, Hana je čvrsto vjerovala da je Njemačka toliko daleko od njene Češke da im se sigurno ništa ne može dogoditi i da ne bi trebali bježati od nacista koji se još nisu ni dotakli češke granice. Na teži će način shvatiti da zlo ne poznaje granice.
Mornštajnová je u Hani portretirala još jednu knjigu o Holokaustu koja to na koncu ipak nije. Hana je priča o obitelji – o vremenu koje treba proći da rane zacijele i zarastu, o žrtvama koje smo spremni napraviti za druge, ali i o sebičnostima kojima želimo uhvatiti život i kontrolirati ga pod svaku cijenu, iako se tek tada on pokušava osloboditi okova kontrole.
Hoćete li dati Hani priliku i vidjeti dalje od njenog crnila?
Обществото ненавижда изключително силно тези, пред които с основание изпитва незаличима вина. Гузната съвест се проявява като остракиране, подигравки, отхвърляне, унижение. Общество, затънало в позорни действия, никога не изпитва покаяние или вина, а упорства тихо в злобата си. Пречистването идва чак след някоя катастрофа и след едно-две поколения, а осмелилите се да изрекат истината преди да са се сменили поколенията, също се излагат на риск.
Такъв е случаят с концлагеристката Хана, прибрала се физически и душевно разрушена в малкото си родно чешко градче през 1945 г. Мълчанието е най-мекото отношение на снобите от градчето, удобно загърбили военния си расизъм и дребнавата битова подлост, проявени с пълна сила към хората с жълти звезди. Влаковите композиции с изчезнали хора са изчезнали и от колективната памет.
Книгата е разделена на три части, обхващащи съдбите на няколко различни жени от същото семейство. Най-силна беше първата, за малката Мира 50-те и 60-те. Втората - за предвоенните и ранните военни години - беше изненадващо безинтересна. Авторката заложи на забързано изреждане и твърде много персонажи, което не ми остави време да опозная героите, макар да имаше интригуващи ситуации и наблюдения. Третата част - за самата Хана в Терезинското гето и в концлагера - е отново предимно силна, кондензирана и въздействаща. Краят е някак недовършен, но житейски логичен.
Тук Морнщайнова е неравномерна в писането, губи тяга и заряд в централната част, но романът си заслужава четенето.
3,5⭐️ - все пак ще закръгля нагоре, книгата си е хубава
Трудна за преглъщане книга, от тези, които докосват дълбоко, четат се бавно и се помнят дълго.
“Да някога бях госпожица Ханичка. А после се превърнах в жълта звезда, в транспортен номер седемдесет и девет, във временен жител на Терезин, а накрая в шестцифрено число в Освиенцим.”
“Хана извадила от библиотеката, която деляла с Роза, дебелия том на Толстой, от който човечеството не си било извадило поука, защото хората, които четат класиците, са достатъчно умни, за да си обяснят безсмислието на войната и без описанието на нейната жестокост, а онези, които трябва да си вземат поука, никога не биха посегнали към нито една умна книга.”
Česká literatura mě poslední dobu fakt baví. Mám pocit, že její úroveň začala po určitém útlumu konečně zase narůstat a my můžeme být svědkem takových klenotů, jako je třeba kniha Hana. Přečetla jsem ji jedním dechem, bavil mě jazyk, střídání časových os i pohledů. Jak jedno jediné rozhodnutí může ovlivnit život několika dalším lidem.
Každopádně to určitě nebyla poslední kniha, kterou jsem od Aleny Mornštajnové četla, jelikož mě její psaní fakt baví. Za mě tedy zatím jedna z nejlepších knih tohohle roku.
Běžná spotřební kniha tvářící se jako vysoká literatura. Člověk chápe ambice autorky prosadit se tímto titulem u kritiky (ostatně to bylo cítit u novinových a časopiseckých rozhovorů, kvůli kterým jsem si knihu zakoupil), nicméně je to spíše průměrně napsaná popina. Čtenáře většinou nic nenutí číst dál, protože děj jenom tak plyne. Pro typické čtenáře autorčiných titulů jde zřejmě o objevné téma a nic proti tomu, ale bylo zpracováno již tolikrát a mnohem lépe, že nelze než doporučit radši něco jiného (Lustiga).
Rozvrstvenie príbehu, rozprávanie, ktoré začne Mira, aby ho ukončila jej teta Hana, vykreslenie spoločnosti počas fašizmu aj socializmu, to všetko z románu Hana robí výnimočnú knihu.
"Ale odkdy záleží na tom, jestli je člověk hodný, nebo zlý? Opravdu si někdo myslí, že je život spravedlivý?"