K Wambaughovi se pořád rád vracím. Jeho knížky bych přirovnal k 87. revíru… kdy byl složený jen ze samých Ollie Weeksů. Staví na kontrastu defektnosti policajtů, kteří jsou obvykle děvkaři, alkoholici, sexisti, a totální zkrachovalci… a na druhou stranu jsou dobří ve své práci, která fakt není vůbec hezká. Třeba takový Norman „Leech“ Boggs pracuje na mravnostním zřejmě jen proto, aby se mohl dívat na porno. Navíc je přesvědčený, že pojídání česneku zvyšuje jeho sexappeal a že na ženy zabírají lascivní sexuální narážky… což, vzhledem k tomu, že je dvakrát rozvedený, zřejmě občas zabírá. Ale když pasák zabije holku, která mu donášela, bere si to dost osobně a je rozhodnutý ho dostat za každou cenu. A to je jen jeden z problémů.
Obvykle jsou romány Josepha Wambaugha jen záminkou k vyprávění policejních historek a užívání si posedlostí hlavních hrdinů. Tohle je trochu atypické, má to dost pevný děj v elmoreleonardovském střihu. Sledujeme, jak se malé události postupně nabalují, a jak pomalu přechází od nápadu na malý zločin až k vraždě. A i když jsou tu pasáci a prostitutky, tak hlavně se to točí kolem přístavu v San Diegu, kde se chystá závod lodí. Sjeli se tu závodníci z celého světa se svými jachtami, aby svedli boj… a přitom se i snažili odhalit tajemství svých soupeřů. A kromě toho je tu činovník, jehož hlavním úkolem je být Strážcem poháru. Předmětu, který dává jeho život smysl, díky kterému je důležitý… aspoň do chvíle, než ho vyhraje jiný národ. Třeba ti zatracení Australané. Tomu je třeba za každou cenu zabránit.
A tak začíná příběh, ve kterém se setkávají postavy z těch nejnižších i těch nejvyšších vrstev, každý má své cíle a skoro nikdo pořádně nechápe, co se kolem něj děje. Takže jedna „masérka“ je zároveň součástí spiknutí, jak zničit australskou jachtu, svědkyně v případě vraždy, i objekt milostných tužeb říčního poldy.
Díky té klasičnosti je tahle knížka, alespoň zpočátku, pomalejší a spíš popisnější, první půlka se spíš šourá, ale čím blíž finále, tím více to nabírá na obrátkách… a konec je vyloženě Wambaughovský, správně sarkastický.
Není to rozhodně jedna z jeho nejlepších knih, epizodické věci mu sedí spíš – ale i průměrný Wambaugh je skvělý Wambaugh.