Hranice

Mám nezadaného, po vztahu neustále toužícího kamaráda. Vzhledem k věku samozřejmě se závazky, ale vzhledem ke stavu mu nejméně jednou měsíčně sloužím jako výkladový slovník na chování žen, které potkává. Ne že bych něčemu rozuměla, ale poctivě se snažím.

Lukáš holduje sbírání dvacítek. Tedy on má dvě kratochvíle. Vedle „higgensování“ také střílí zvěř. Pochopte tedy, že jsou mi ty dívky jako konverzační téma mnohem bližší. Tuším, že se jich od posledního rozvodu před třemi lety v jeho vile v Braníku vystřídalo šestnáct. Monitoruji jen ty nastěhované. Ne ty občas přespávající. „Co tě k tomu, prosím, vede?“ ptám se vždy nechápavě. Protože se známe už dlouho a protože ví, že mne stejně jako jeho baví jen začátky, případně ještě usmiřovací konce, ale rozhodně ne ta nuda běžného mezidobí, tak je vždy hodně pravdivý. Nehledě na zkušenosti, on vždy doufá, že tentokrát to vyjde. Když ani ne po dvou měsících přijdou požadavky na svatbu a potomky, samozřejmě skuhrá. Záhy dívku mění. Nicméně naivitu očekávání zatím žádná zkušenost nezničila. Podotýkám, Lukáš je Slovák. Tedy emoce má trošku vyostřenější než naši čeští muži. Nedávno nadšeně telefonoval. Po prvních konverzačních frázích, jakože jestli se nemůže ještě dnes večer seznámit s modelkou z minulé fashion, protože zrovna nemá program, tak po těchto povídačkách začal být nebývale upřímný. „Stala se mi neuvěřitelná věc. Baru, já potkal ženskou, která mne neprudí, která nic nechce. Má mne ráda, a přitom jí ani nemusím koupit nové auto. Neptá se, v kolik přijdu domů. A umí vařit.“ Pak dlouhé ticho. „To je skvělé,“ jásala jsem při představě, že mám od jednoho adepta analýzy pokoj. „Proč tedy mluvíš tak zkormouceně?“ „Víš, ona se mi vůbec nehodí do seznamu. Jak se mám, prosím tě, sžít s myšlenkou, že jsem se zamiloval do pětatřicetiletý ženský!“ Napřed jsem chtěla odseknout, že mu za pár měsíců přece bude padesát, tak co že řeší. Pak jsem ale couvla. Došlo mi, že i mně bude v zimě pětatřicet. Zmohla jsem se tedy jen na fádní „tak to prostě zkus“.

Pár dní po našem telefonátu jsem byla na víkend ve Vysokých Tatrách. Poprvé od pomlčky. Poprvé od rozdělení. Vlastně poprvé od svého dětství. Jet jsem se tam bála. Vyhýbám se místům, která mám spojená s dětstvím, s minulostí, s tátou. Neumím tu terapii pozvolného zvykání. Proto jsou místa, kam záměrně nechodím. Vinohrady, Dobříš, Krč. Tatry jsem ale své dceři utajit nechtěla. Nějak jsem v informačním veletoku pozapomněla na polom.

V pronajaté chatě nám otevřel pohledný, mírně obstarožní horal. Z jeho rukou bylo jasné, že kdysi měl ty velehory v malíčku. Chvilku na mne, obtěžkanou několika batůžky s kočičkou Marií, medvídkem Pú a Hay Lin, nechápavě zíral. Pak spočítal všechny holčičky. Prsty mu na to stačily. A pak? Pak si jen tiše povzdechl – něco ve smyslu, že svět je jedna velká lež. Když jsme se ubytovaly, už normálně fungoval, skvěle vařil, vyprávěl historky ze svého šerpovství, dokonce učil holky střílet z luku. Skutečně nezbytná nauka... Dotáhla jsem tu partičku za velkých protestů až na Teriho chatu. Šlapaly udatně. Byť lanovka bylo nejčastěji zmiňované slovo. Při každém pohledu z električky mi bylo děsně smutno. Ne po dětství, žádná nostalgie, jen to nebyly hory, které jsem znala. Dvacet let jsem je neviděla. Spálená země. Místo lesů louky s vyvrácenými kmeny, polorozpadlé, kdysi krásné domy, prázdná nádraží. Žádný Aspen. Spíš skanzen. Každý večer se mi ve snech vracely ty husté lesy, ta přenádherná živá příroda. Třetí den se rozhovořil i náš exšerpa. Vytáhl z kuchyňského šuplíku nějaké mé hodně staré, hodně vyretušované fotky. Upozorňuji, že jsem byla zašitá hned vedle 365 pokrmov z húb. Jak byl mírně podnapilý, byl upřímný. „Už to chápete? Rozumíte mému šoku, když jste přijela? Tohle prostě nejste vy!“ Mával mi vyčítavě fotkami před obličejem. „A to jsem se tolik těšil! I chlapi v hospodě. Co jim podle vás teď mám jako říct?“ Ex post se samozřejmě jeho rozhořčení směji, ale ten večer mi nijak vesele nebylo. Jen druhý den jsem se na to časem a okolnostmi poničené okolí, na Lukášovu nechuť k pětatřicítce i na případný botox dívala smířlivěji...