100+1 rande

Pozval mne na rande cizí muž. Taková věc se mi stává už málokdy. Ne jako před třemi lety, kdy nejméně každý týden. Ani jako před pěti, kdy téměř každý den. Fakt nekecám. Děsně rozmazlená blondýna jsem byla. A najednou nic. Ticho. Tak tedy pochopte, že mne ono pozvání mírně rozhodilo. Ale protože už jsem málem stejně stará jako panenka Barbie, skoro celý den jsem se na nové mužské tělo děsně těšila. Ty představy. Plány. Sny. Prostě zábava... Druhý den mne plánovaná schůzka začala mírně děsit. No a den třetí? To už jsem jen vymýšlela vhodnou výmluvu, proč nikam nejít. Protože co by mne vlastně mohlo čekat? Co nového? Něco, co jsem ještě nezažila? Neviděla? Nevyslechla? Těžko. Že?

Moje blízká kamarádka Lenka nedávno podobný návrh schůzky neodmítla. Rozhodla se jít VEN. Vrátila se nadšená. Velké překvapení. Hodiny a hodiny trávila se všemi svými blízkými, tedy všemi ženského rodu, a neustále s nimi probírala sebemenší detaily setkání s tím osudovým lékařem. Všechny jsme věděly dokonce i to, že má rovnátka. A že ta rovnátka jsou prý nesmírně sexy. Považte tu absurditu... Také že je bezdětný. Nosí šedé roláky. Nemá vousy. Vystudoval antropologii. V současné době zakládá privátní ortopedickou kliniku. Nerozvedený. Tedy nikdy ženatý. Tak týden trvalo okouzlení, čekání na noční SMS a zkoušení deseti minisukní před cestou na kávu. Po cirka sedmi dnech začal Lenku, za čtyřicátníka Petra vdanou maminku tří dětí, mírně děsit vyznáním, že právě podobnou manželku by si přál. Trošku se pomýlil ve významu. Neříkal milenku. Říkal manželku. Od prvního rande uplynulo ani ne čtrnáct dnů. Viděli se nejméně už patnáctkrát. Nadšení Lenky ustávalo. „Tak už se s ním, prosím, konečně vyspi,“ přemlouvala jsem ji pragmaticky. Kdo má přece pořád po večerech telefonovat... On prý ale nechce. Chce si povídat, procházet se, poznávat jeden druhého.

Jen si to představte, ty litanie – od základní školy přes atletické přebory po bratra, který ho mlátil, nebo sestru, která vždy dostala větší koláč. Pak také ti nesnesitelní flákači z vejšky, co místo studií hráli basket a dneska přednáší na Yale. Nepochopitelné. A nezapomeňme na dobu, kdy přestal hrát na kytaru, kdy si koupil první rychlý auto, kdy poprvé skutečně sundával podvazky, podvedl oficiální partnerku, připravil tiramisu. A tak dál. Už vás bolí hlava?

Dlouho to Lenka nevydržela. Už jen pár dnů měl. Nevěděl, ale času ubývalo. „Nemám na ty kvazi milenecké schůzky a na to poslouchání, jak pěkně o sobě umí mluvit, čas. Už ho prostě nemám,“ rozčilovala se Lenka. „Jako by mi nestačil manžel. Vždyť každý večer musím koexistovat s vlastním mužem. Proč mám tedy ještě odpoledne trávit s nějakým jiným? Jak přes kopírák stejným. Jasně, že mne Petr nudí. Ale už ho znám. A taky to, že existují dentisté, nazřel už v pubertě...“